Krásný a v rukách poslušný materiál jest keramika. Moc oblíbené u návštěvníků výstav jsou tzv. plamínkové keramiky. Plamen z hory Orodruiny zdaleka není jediným takovým exponátem, ale je pravda, že poslední dobou již raději používám jiný styl.

Mnoho lidí se ptá, čím že je to vyztuženo, zdali lepím keramiku na dráty či jakou že fintou to dělám. Inu, zapomeňte na dráty a jiné výztuže. Nic takového v keramice býti nesmí. Proč? No protože keramika ze šamotky se při vysychání a výpalu smrskne o zhruba 10%. Ty dráty vevnitř ale ke smrsknutí jaksi nepřemluvíte. Výsledkem by byla totálně rozpraskaná keramika, snad navlečená na drátech výztuhy.

Možná by to ale dopadlo jinak. Keramiku z hlíny šamotky pálím na 1160°C, při této teplotě teče čedič. Nevím nevím, jak by si s touto teplotou poradila výztuha. To aby ty dráty byly raději z wolframu, že.

Skutečnost je prostá: I plamínkovou keramiku, stejně jako každou jinou, modeluji postupně tak, že napojuji menší části na sebe. Konkrétně plamínky dělám z hliněných hadů, které mírně zploštím válečkem na těsto. Co je však veledůležité: Hlína musí míti správnou konzistenci. Hlínu kupuji hotovou jako ostatně všichni keramici, ale na exponáty si nechám desetikilové balíky hlíny alespoň rok „zrát“. Jen z dostatečně pevné a tuhé „archivní“ hlíny jde dělat vylomeniny, jako jsou plamínky. Hlína však nesmí ztuhnout moc, pak ji už nejde snadno lepit na sebe. Větší exponáty také stavím postupně: Udělám tak 20 cm do výšky, nechám pár hodin zavadnout a teprve pak pokračuji dál. Stále balancuji na rozhraní mezi stavem, kdy hrozí zhroucení nedostatečně zpevněné keramiky a stavem, kdy se hlína dobře nenapojí při další etapě modelování, pak zase dochází k praskání při výpalu.

Ideální prostředí pro hňácání velkých exponátů je teplota tak 14°C a vysoká vlhkost. Tedy nic pro kancelářské fajnovky. To aby hlína rychle nevysychala. Proto dělám exponáty v zimě. Hotový kus nechám mírně zaschnout a poté jej obalím několika vrstvami jemného igelitu. Pod igelitem exponátové keramiky schnou pěkně pomaloučku několik měsíců. Jedině tak snížím počet trhlinek na minimum, které mé oko sice s vrčením, ale akceptuje.

No a pak opatrně do pece a ještě opatrněji pálit. Žádné nastavit 1160°C a davaj. Nejdříve ohřát na 150°C, dvě tři hoďky nechat odpařit poslední zbytečky vody, potom ohřát na 200°C. Za další dvě hodinky na 300°C, to z hlíny odchází i chemicky vázaná voda (OH skupiny), pro sichr ještě zastavím na dvě hoďky při 400°C a teprve potom oroštuji termostat na cílových 1160°C. Za dva dny pec vychladne pod 200°C, to už tam mohu pootevřenými dveřmi juknout, jak to dopadlo.