Sukulent Honc

Firma Sukulent Honc, Jaroslav Honc, Lovčice 159, 696 39  Lovčice; tel.: 728 643 534, mail: honc@sukulent.cz
Kalendář sukulentářský

Úvod, aneb abych se nemusel opakovat

 

Jako odpověď na časté dotazy sukulentářů začátečníků jsem se pokusil dle svého nejlepšího vědomí a svědomí sestavit kalendář prací normálního sukulentáře okýnkáře, neboli pěstitele sukulentů, majícího k dispozici pouze normální byt či rodinný domek. Předpokládám pouze alespoň špetku zájmu a ochoty něco pro své kytky udělat.

Kdo má k dispozici pouze parapet před oknem, moc toho nenavymýšlí a většina následujícího textu pro něj bude pouze o tom, co by bylo, kdyby bylo. Ovšem majitelé balkónů, teras či dokonce vlastníci domů, usedlostí, hradů a zámků, čili majitelé alespoň pár m2 či km2 půdy, najdou mnoho rad, jak pěstování sukulentů ve svých podmínkách optimalizovati a podstatně větší roční přírůstky dosáhnouti.

Kalendář je členěn jednak dle měsíců, jednak dle potenciálních stanovišť sukulentů. „V chladu“ se rozumí, že sukulenty jsou na nějakém velmi světlém místečku s teplotami podstatně nižšími, než je tomu v běžném bytě, tj. přes den kolem 10°C v zimě a 15 až 25°C na jaře a na podzim. V noci jsou teploty pochopitelně nižší, až o 10°C. „V bytě“ se rozumí někde těsně u okna, obvykle na okenním parapetu, ale za stálé pokojové teploty kolem 22°C.

K porozumění dalšímu textu rozhodně nepotřebujete znát tisíce latinských názvů ani vysokoškolské botanické vzdělání. Vše, co potřebujete k jakž takž správnému pěstování o svých sukulentech vědět je, odkud sukulenty pocházejí a jak moc jsou sukulentní. Původ rostlin v hrubých rysech určí, zda je budeme intenzivně zalévat za chladu (jihoafrické sukulenty) nebo především v létě (kaktusy a ostatní americké sukulenty). Jsou samozřejmě hojné výjimky, to je už ale hlubší studium a mnoho latiny. Sukulenty obvykle rozdělujeme na měkké a tvrdé. Měkké jsou ty rostliny, které mají ve svém těle relativně málo vody a v naprostém suchu tedy vydrží relativně krátce. Tvrdé sukulenty nejsou z diamantu, ale značí to jejich velkou odolnost vůči suchu, neb mají obvykle relativně velké zásoby vody. Měkké a tvrdé sukulenty se naučte rozlišovat sami. Je to jednoduché. Stonkové sukulenty jako kaktusy, smrdutky, pryšce a mnohé další jsou velmi tvrdé. Také sukulenty s buclatými listy jako známá tlustice vydrží bez vody velmi dlouho. Naopak sukulenty s tenkými plochými listy a s tenkými kmínky mají v sobě pochopitelně vody málo a několika měsíčním suchem byste je spolehlivě usušili.

Stručně o pěstování sukulentů

Sukulenty jsou kytky, které někde ve svém těle shromažďují vodu na dobu sucha. Obývají obvykle subtropické pouště a z toho vyplývá způsob jejich pěstování.

Sukulenty potřebují maximum světla a oproti normálním kytkám pokojovkám podstatně méně vody. Sukulenty nikdy nezalívejte, dokud mají mokrou zeminou. Začínáte-li se sukulenty, doporučuji přelouskat sešitek „Pěstování sukulentů“ od mé maličkosti, který prodávám na výstavách „Pohádkových krajinek“ a kde se pěstováním obecně zabývám na 32 stranách.

Nedivte se, že v příručkách kaktusářských jsou některé činnosti jinak časově zařazeny, než zde. Ono kaktusy a některé americké sukulenty rostou hlavně v létě, vodou je krmí letní bouřky. Zatímco většina druhů nekaktusových sukulentů pochází z Jižní Afriky (dříve JAR) a valná většina kytek tam roste za chladu, v tamější zimě, neb jedině tehdy je vody dostatek. Pro odborníky klimatology: Panuje tam převážně mediteránní (středomořské) klima s vlhkými a chladnými zimami a krutě suchými a horkými léty, k vegetaci pro malé sukulenty zcela nevhodnými. A tento Kalendář sukulentářův je míněn jako rady především pro pěstitele nekaktusových sukulentů převážně z Jižní Afriky. O kaktusech je literatury tuny, tu není nutné zmnožovati.

Leden

Leden jest měsíc nejen ledu, ale především tmy. Nechte tedy vládnout mocnosti temnoty a sukulenty udržujte ve spánku. Jak: Pokud možno teplotou mezi 5 a 10°C a suchem.

Připomínám: Noční poklesy k nule či i slabě pod nulu vyschlé sukulenty ve většině druhů bez problémů snášejí, nastane-li přes den oteplení alespoň na cca 5°C. Lepší je občasný noční mrazík někde mezi okny či na zasklené verandě, než stálé teplo bytového parapetu. To neplatí pro sukulenty původem z tropů, těm je lépe v teploučku. Snažte se o svých sukulentech zjistit hlavně odkud pocházejí, latina v názvu vám toho o pěstování moc neřekne.

Sukulenty v chladu

Majitelé chladných zimovišť mají v lednu od sukulentů volno, jen hlídejte teplotu. Neocenitelným pomocníkem je minimomaximální teploměr, který vám „bonzne“, jak bylo v noci či v slunném poledni, aniž byste u toho museli být.

Máte-li zimoviště pouze na pokojovém okenním parapetu, kde je asi tepleji (nejste-li vyznavači otužilství či nezdraží-li opět otop), musíte udržovat sukulenty ve spánku pouze suchem. Je to podstatně náročnější, než chladné zimování, ale jde to. Rostlinky pouze roste či několika kapkami zalijte jen v případě, že bez tohoto zásahu by zjevně odešly do věčných lovišť. To znamená: Sesychají-li se sukulentům i horní lístečky, je-li pokožka kmínků scvklá a krabatá, jedině pak jemně, ale opravdu jemně, zalijte. Lépe jen postříkejte listy či tělo rostliny. V teple zimované kytky musíte často sledovat. Také se smiřte s tím, že majitelé chladných zimovišť sklidí bohatší úrodu květů.

Více mouder o zimování najdete ve starších číslech SUKULENTů nebo ještě podrobněji v sešitku „Pěstování sukulentů“.

Únor

Začátkem února je světla ještě zoufale málo, ale postupně světla rychle přibývá, dny se dlouží a ke konci měsíce to již docela jde. Co se intenzity světla týče, je konec února stejný, jako konec října. Nenechte se mýlit vládou paní Zimy, ono počasí má velkou setrvačnost a slunko jen pomalu rozmrazuje zem.

V chladu zimované sukulenty americké ještě necháme spinkat, pokud nám slunko neohřeje zimoviště nad cca 20°C a pokud nezačnou zejména menší rostliny příliš vysychat. Kaktusy, tlustolisté pachyphyta a jiné tvrdé sukulenty přežijí únor na suchu bez problémů. Ovšem některé tenkolisté echeverie již budeme muset občas zalít. Sledujte předpověď počasí a zalévejte pokud možno před slunečnými dny.

Únor je ovšem začátkem růstu převážné části jihoafrických sukulentů. Kromě lithopsů a jiných super tvrdých „živých kamenů“ krmíme jihoafričany i v chladu zimované jakmile je dost světla. Jejich období růstu spadá do zimního období, kdy v Jižní Africe prší a jsou časté rosy (až 3 mm dokáže „narosit“ za noc) a teploty se pohybují kolem 5 °C v noci a mezi 10 a 20°C přes den. Tyto podmínky dostanou v našich „domácích chovech“ právě v předjaří, na jaře a v ranném podzimu. Proto neváhejte a jihoafričany již v únoru zalijte hned pár dní po vyschnutí substrátu, samozřejmě že je nutností dostatečně světlé stanoviště. Velmi prospívá střídání denního tepla a nočního chladu, nevadí i krátkodobý noční mrazík. Dokonce i napité kytky většiny druhů kosmatcovitých sukulentů snesou slabší mrazík.

Na parapetu v bytě je situace jiná. Po zimně v teple je dobré sukulenty ze všech koutů světa probudit co nejdříve, jak to dovolí intenzita světla. Tož pomaličku a opatrně zvyšujte dávky vodičky tak od poloviny února. Hlavní je dopřát kytkám co nejvíce světla.

Koncem února také občas nastane období, kdy alespoň v nížinách několik nocí po sobě nemrzne. Je-li k dispozici například lodžie paneláková, či jiný deštěm hojně neskrápěný prostor venku, lze začít s letněním (či spíše se „ziměním“). Ovšem tato rada platí jen pro ty z vás, kterým to stojí za to.  Připravte se ale na časté stěhování kytek ven a dovnitř. Je to lepší, než posilovna a je to zadarmo. Kytky vám kromě toho budou za tuto námahu nesmírně vděčné, což se projeví bohatou násadou květů. Také jim nebude hrozit spálení od slunka. Únorové sluníčko sukulenty spálit nemůže, nemá na to sílu. (Letnění je běžný, leč v případě sukulentů zavádějící pojem, který znamená dát pokojové kytky na léto ven, pod širou oblohu. Sukulenty je třeba strkat ven podstatně dříve, než nastane kalendářní léto (21. 6.), což žertovně přepisuji jako „jarnění“, či v únoru a březnu „zimění“.)

Ještě jednou zdůrazňuji: Do venkovního stanoviště pro únorové „zimění“ by nemělo moc pršet. Lehké skropení na list nevadí, ale pokud sukulenty venku hodně zmoknou, musíte je přenést ještě ten den dovnitř na parapet. Teprve po vyschnutí zeminy nebo při výrazném oteplení mohou zase ven.

Při zimním letnění musíte samozřejmě pečlivě sledovat předpovědi počasí a mít na venkovním stanovišti kytek teploměr, který vám řekne, jak se ve vašem bydlišti liší teploty předpovídané a reálné. Předpovědi jsou totiž dělané pro nadmořskou výšku kolem 300 m a rovinu. Například v údolích i nízko položených mohou být noční mrazy i v čase, kdy na vedlejší rovině budou + 2°C. (Studený vzduch je těžší než teplejší, proto stéká do dolin a déle se tam pak drží.)

Počasí doporučuji sledovat každý večer na konci televizních novin na ČT 1. Důležitější než teploty je sledovat pohyb mračen a celkový vývoj počasí právě u vás, všechny předpovědi jsou dělány více méně pro střed Čech, na okrajích republiky může být výrazně jinak. Ostatní televizní předpovědi se blíží spíše jakémusi šou, ve kterém je obsahová stránka věci co nejvíce zastřena. Vrcholem je „Počasíčko“ na Nově, tam asi málokterý pán vůbec ví, co bylo předpovězeno. Předpovědi v novinách jsou staršího data a obvykle se omezují jen na následující den.

Ideální místečka pro pobyt sukulentů jsme viděli na mnoha pražských sídlištích. Pražáci houfně zasklívají své panelákové lodžije posuvnými okny, čímž vznikají chladné, leč nevymrzající a světlé prostory, kam neprší, zkrátka malé sukulentů ráje. V takové lodžiji je sukulentům dobře po celý rok, rozhodně tam mohou již v únoru. Místo pracného stěhování kytek za nočním chladem a za sluncem při letnění stačí odsunout okna. Hrozí-li noční mrazík, sukulentář okna zasune a je po strachu. Pro celoroční využití zasklené lodžije snad jen doporučuji instalovat malý přímotop s termostatem (odporový „had“). V každém případě se vybavte minimomaximálním teploměrem.

Únor je také měsíc výsevů jihoafričanů. Máte-li neosluněný, ale přitom dostatečně světlý a přitom chladný prostor, můžete to zkusit. Ideální je množárna osvětlená trojzářivkou, ale poslouží i přibližně severně orientovaný meziokenní prostor.

Jihoafričani na rozdíl od kaktusů potřebují hodně vzduchu, nejlépe průvan, takže žádné uzavřené sklenice Fleischerovy metody. Já osobně vysévám jihoafričany a dnes i všechny ostatní nekaktusové sukulenty do hlubokých truhlíků. Na výsevy mám „výsevní aparát“, což je velká bedna z pozinkovaného plechu s trojzářivkou místo stropu, ve které jsou truhlíky délky 50 cm „naštorc“. Výsevy nezakrývám, naopak se jim snažím dopřát co nejvíce vzduchu. Truhlíky stojí první půlrok stále v misce z vodou, ano vidíte dobře, je tam napsáno, že semenáčky mají stále „nožičky ve vodě“. Podstatné je, že semenáčky mají k hladině spodní vody cca 15 cm substrátu, proto ty hluboké truhlíky.

Jako substrát obvykle používám kokosové vlákno (Lignocel), křemenný písek, písek obyčejný, nebo také obyčejnou hlínu s pískem, seřazeno dle fajnovosti toho kterého výsevu a jeho hodnoty pro mne. Protože ostatní chemie je drahá, desinfikuji pouze roztokem manganistanu draselného v koncentraci okometricky míchané na světla růžovou barvu (cca 2 krystalky na litr), vyšší koncentrací podliju do misky, řidším roztokem zaliji shora. Čím větší semena, tím koncentrovanější roztok lze použít.

Pro výsevy jihoafričanů je nejdůležitější teplota. Žádný hic jako pro kaktusy, většina druhů klíčí a dětské časy nejlépe prožívá při teplotě kolem 15°C, ne nad 20°C. Proto je dobré vysévat již v únoru, kdo má výsevní aparát, může vysévat již od podzimu, ale jen do března. Později hrozí, že před vyzráním semenáčů přijde hic a semenáče budou fuč.

Březen

V březnu by sukulentářský plantážník potřeboval několik párů rukou, jako indická bohyně Kálí:

Je třeba využít ideálních teplotních a dostatečných světelných podmínek a vše namnožit. Kromě toho jsou všechny kytky kromě kaktusů již v plném růstu a vyžadují častou zálivku, přesazování, oštipování budoucích bonsají a tak podobně. Všechny kytky se dožadují pozornosti a sukulentář neví kam by skočil dříve.

Jihoafrické sukulenty čeká tříměsíční perioda intenzivního růstu, než nastanou letní vedra. Udělal jsem dobrou zkušenost s intenzivním jarním pěstováním i u amerických kytek, snad s výjimkou kaktusů. Kdo nechce své kytky jenom udržovat při životě, ale touží po metrákových přírůstcích, nesmí zaváhat a musí makat. Ideálem je, aby vše bylo do konce března přesazené a rozsázené.

V březnu probouzíme již téměř vše, snad kromě kaktusů v chladu zimovaných, lithopsů a jiných živých kamenů a větších (starších) kusů, např. velkých tlustic. Vše, co nemusí ještě vysychat lze již od začátku března opatrnou zálivkou probouzet. Po prvním vydatnějším zalití kytky sledujte. Vypijí-li rychle vodu, tj. zemina rychle (do druhého dne) vyschne, je vše v pořádku. Takový sukulentík dobře přežil zimu, má po zimním půstu velkou žížu, tož ho krmte, co se do něj vejde.

Ale ta kytka, která sedí ještě třetí den v mokré zemině v cajku není. Na 95% má uhnilé kořeny. Zde je třeba pečlivá prohlídka: Pokud je něco uhnilého, musíte řezat. Jsou-li „odešlé“ jen kořeny, ještě není zle. Odřízneme vršek kytky, obhlédneme řeznou plochu: Je-li na ní sebemenší známka hniloby, řežeme dál. Vím, bolí to sukulentáře víc, než sukulenty, neb ty nervovou soustavu nemaje, ničeho necítí. Většinou zachráníte alespoň vrcholové řízky. Rány nechte zaschnout, je-li čím, tož je ošetřete, hodí se jakýkoliv stimulátor, mě se osvědčil hliníkový prášek (koupíte jej coby práškovou stříbřenku v drogerii). Marody sázejte do čistého písku nejdříve po týdnu, v každém případě po dokonalém zaschnutí řezné plochy. První týdny nezalévejte, pouze postřikujte, případně lehce podlijte do podmisky. Substrát (písek) by měl být lehce vlhký, ne však mokrý. Jihoafrickým marodům bude nejlépe při 15°C, kaktusy, pryšce a jiné teplomilné sukulenty léčím při teplotě pokojové.

Asi nejdůležitější březnovou prací bude přesadit starší sbírkové exempláře. Není nutné přesazovat každý rok, ale přesazené kytky lépe rostou. Sukulenty k přesazení si vyberte předem, měly by to být kytky evidentně se již v květináči tísnící. U adeptů na nové bydlo vynechejte na čas zálivku. Přesazujte rostliny se suchým kořenovým balem, nikdy ne čerstvě zalité. Kytky opatrně vyklepejte z květináče, měly by mít kompaktní kořenový bal se spoustou kořínků u stěny květináče. Pokud kořenový bal není kompaktní, což poznáte dle toho, že se z něj sype zemina, pak přesazujete kytičku, která by se ráda spokojila se starým květináčkem a rozhodně netouží po „větším bytě“. Proto takový sukulentík zasaďte zpět do květináčku stejné velikosti, jaký obával předtím. Kytky s balem tuhým, které se již zjevně ve starém květináčku tísnily, přesaďte do nádobky jen o málo (cca o 1 až 2 cm) větší. Pamatujte, že sukulentům je dobře v nádobách co nejmenších. Do málo zeminy se vejde málo vody, tu sukulentík stačí rychle vypít a potvůrky kořenožroutské pak vyschnou a chcípnou.

Přesazovat začněte druhy měkčí, ty jste také dříve budili po zimním spánku. Pokud nestihnete vše v březnu, pak tvrdým sukulentům bude přesazení až v dubnu méně vadit než měkkým „bahňákům“.

Při přesazování se sukulenty obvykle jaksi sami namnoží. Je-li na ně místo, zaujmou oddělky, odřezky a jiné potomstvo místo vedle svých rodičů. Popisky k novým rostlinkám pište hned, později nebudete vědět, co je co. Oddělky sázejte do co nejmenších květináčků. Nemáte-li k dispozici hektarové skleníky, radím vám, nemnožte vše, ale jen vzácnější druhy. Jinak vás sukulentní plevel zadusí.

A jedno stoprocentně platící varování: Jakmile sáhnete na skupinku sukulentů za účelem třeba jen pouhého přeskupení, natož přesazování, výsledná sestava zabere několikanásobnou plochu oproti stavu před přeskupením. Pro sukulentáře „okýnkáře“, odkázané na okenní parapet nastane po jarním přesazení trpké řešení nerudovského „Kam s nimi?“ Radím vám: Nepěstujte vše co roste, neschraňujte kdejaký lísteček, větvičku, nemnožte kdejaký sukulentní plevel. Je lépe mít jen několik pěkných rostlin než houfce povytažených chudáčků.

Toužíte-li mít ze sukulentů i něco jiného, než řady vojáčků dle rodů a druhů pedantsky seřazené, tj. chcete-li si z nich sesázet nějakou tu krajinku, skalku či bonsaj, je březen měsícem ideálním jak pro sukulentáře okýnkáře, tak pro vlastníky vytápěných skleníků. Nedočkavci sesazovali již v únoru, ale vyčkat do začátku března je lepší. Jak si co sesázet je na velmi dlouhé povídání, které jest sepsáno v sešitcích „Sesazování sukulentů v bytě“ a „Pokojové miniskalky“.

Březen je ideálním časem pro rozsazování výsevů. Samozřejmě to asi nebudou ty únorové, ale spíše podzimní či ještě starší. Připravte se na ještě větší zábor plochy. Takový nevinný truhlíček délky 40 cm se dokáže rozrůst na dva m2. Jinými slovy: Hromadné výsevy nechejte skleníkářům, vy co máte pro své miláčky pár parapetů na oknech se raději soustřeďte na svých několik desítek (stovek, tisíců, …) kousků a dbejte o jejich co nejlepší vzhled.

V březnu by již měl občas letnit každý, kdo má kde. Vše, kromě marodů a čerstvě přesazených jedinců může ven pokaždé, kdy alespoň pár nocí nehrozí mráz. Denní teploty bývají již vyšší, proto neškodí i občasné lehké zmoknutí, jen pozor na následný chlad  či mráz v noci. Pobyt na mnohadenních deštích bych však sukulentům rozhodně neordinoval. Opět je nutné pečlivě sledovat počasí, i v březnu umí noc pěkně vymrznout. Musíte být připraveni kdykoliv kytky rychle nanosit zpět dovnitř. Pokud vás čeká několikadenní nepřítomnost u vašich kytiček, raději je předem ukliďte.

Místečko na letnění sukulentů by mělo být dobře osluněné alespoň po část dne. Pro březnové i dubnové „jarnění“ by rostliny neměly stát na hlíně, ale na nějakém stolku, soklu či jiné snadno osychající vyvýšenině tak metr nad zemí. Alespoň metr nad zemí také nehrozí tolik přízemní mrazíky, neb ty bývají opravdu pouze při zemi. Ideální pro letnění jsou různé balkony, terasy a zvláště panelákové lodžie, neb tam téměř neprší. U rodinného domu doporučuji udělat pro sukulenty místečko u jižní zdi, kde sukulentům bude nejlépe na nějakém stolku či fošně na kozách položené.

V prvních teplých dnech nastane též množení a rej všemožných škůdců. Pozorujte své kytičky a pokud nějaké breberky zpozorujete, vyhlaste jim nekompromisně vyhlazovací válku! U pár kytiček parapetových bude stačit mechanické odstranění, jen červce budete muset na kořenech také „vyjedovat“.

U větších sbírek nastoupí především brutální chemie. Teplé dny jsou signálem pro rozlézání (množení) puklic a červců, největších škůdců sukulentů. A to je čas pro váš úder! Mláďata červců a puklic všech druhů mají podstatně menší a tenčí „protichemický obleček“ ve formě voskových vatiček a štítů, takže je snáze vyhubíte. Nezapomeňte do postřiku (a také zálivky jedem!!!) přidat pár kapek smáčedla (jakéhokoliv čistícího prostředku na nádobí), neb pak se jedíček snadněji potvůrkám na kůžičku dostane.

Dodržujte předepsanou koncentraci přípravku, pokud dodáte smáčedlo, jistě bude stačit. Druh jedu si nechte poradit ve specializovaných zahrádkářských prodejnách. V současnosti používám Basudin, ale každoročně přibývají jedy nové a staré opět mizí, vše je dle mého pouze záminkou pro zdražování: Nového prostředku je obvykle méně a je dražší, bohužel někdy i hůře zabírá.

Postřik opakujte nejlépe třikráte po cca týdnu a u zásahu proti červcům (kořenovkám) nezapomeňte jedem i důkladně prolít kořenový bal, jinak vám po čase vylezou z kořenů další šiky hladových červců. U velkých sbírek, kde dochází k častým přírůstkům rostlin doporučuji každoroční jarní hubení breberek preventivně. Ale stejně odněkud nějaká ta potvůrka příští rok zase vyleze.

Duben

Kytky rostou jak zblblé. Světla je dost a dost, tož může být i vody dostatek. V dubnu by měly okoštovat venkovního sluníčka všechny kytky, které plánujete v létě letnit. Dáte-li sukulenty ven až po květnových „zmrzlých“, docela určitě je spálíte. Takže sledovat počasí, uklízet rostliny dovnitř před mrazivými nocemi, ale „jarnit“ co nejvíce dnů. Dubnový deštíček i hojnější vydatnosti již spíše prospívá než škodí, uvítají jej zejména měkčí druhy sukulentů.

Sukulenty, které nemohou na léto ven, dostanou podstatně méně světla. I těsně u okna na parapetu je intenzita světla cca 4x menší, než pod širou oblohou. Něco sebere sklo, ale nejvíce vadí, že vaše kytičky takto umístěné „vidí“ jen malý kousek oblohy. A světlo přichází nejen od slunka, ale z celé oblohy. Kromě toho jde světlo jen z jedné strany, na opačné straně je skoro tma a tak se kytky snaží růst za světlem. Další nevýhodou kytiček domácích, neletněných, je poměrně stálá a vysoká teplota. Pro sukulenty je přirozené kolísání mezi denními teply a nočním chladem, noční chlad také kompenzuje příliš vysoké denní teploty v létě. Kdo tedy musí nechat sukulenty celoročně v bytě, musí počítat s pomalejším růstem, slabším kvetením a otáčením kytek za světlem.

V dubnu by již mělo být vše přesazené, semenáčky rozsazené a v růstu. Realita bývá, alespoň u nás, jiná. Tož se dále přesazuje, rozsazuje, hubí škůdce a vůbec blbne na kvadrát.

Duben je jak ve skleníku, tak na parapetu, již měsícem intenzivního růstu. Nyní a v následujícím měsíci můžeme zalévat nejčastěji, tj. u běžných středně sukulentních druhů již i dva dny po vyschnutí substrátu. Zhruba to znamená, že zdravě rostoucí kytky můžete zalít i dvakráte týdně. Pochopitelně kytky parapetové musí dostat vody méně než šťastní obyvatelé skleníků, nebo kytičky vyhřívající se venku na slunné terase.

V dubnu lze téměř beztrestně provádět první zásahy na sukulentních bonsajích. Nejprve nekompromisně odřežeme případné zimní „vytahance“, tj. tenké větvičky s nedomrlými lístečky narostlé v zimní tmě při nesprávném zimování.

Tam, kde si přejeme bonsajku rozvětvit hustěji, než jak to dělá sama, zaštipujeme vrcholky větviček. Jako vždy při úpravě bonsají řezem pamatujeme na to, že zaštípnutá větvička se rozvětví ve směru, kam trčí poslední listy na zaštípnuté větvi nechané. To je jediný, leč účinný, způsob, jak nejen sukulentním bonsajím programovat budoucí směr růstu větviček.

V dubnu lze přikročit i k hlubokému řezu, čili odstranění některých větví, které se nám doposud líbili, ale včíl už jaksi ne. Ale raději řežte od konečků, čili nejdříve upravujte konce větviček, byť je nakonec třeba ufiknete celé. Ono totiž pokud si to nakonec rozmyslíte, bude pozdě: Jednou uříznuté větve nijak nepřilepíte, to jde jedině u bonsají plastikových a o těch tento plátek nepojednává.

A nakonec ještě jedna rada zcela a pouze estetická: Zaštipujte a řežte hned za listy, jinak vám na větvičkách zbudou ohavné pahýly a každý sukulentář, kterému své dílo předvedete, vás oprávněně pomluví.

V dubnu byste měli ošetřit i vaše výtvory nejvyšší, tj. krajinky a skalky  sukulentní. Znamená to především vysbírat suché listy, odstranit uschlé kytky a nahradit je novými a samozřejmě výše popsaným způsobem ošetřit stromkovité sukulenty. U skalek a krajinek je nutností nejen jarní umravnit v růstu bujně rostoucí druhy. Pokud nechcete svůj výtvor nechat proměnit v sukulentní džungli vzájemně se přerůstajících vytahaných chudáků, musíte nekompromisně řezat. Jinak vám sukulentní plevele zadusí pomalu rostoucí, ale obvykle nejhezčí, kousky. Nebojte se řezat a stříhat, v přírodě je damani okoušou ještě víc. O tom, jak ošetřovat sukulentní skalky a krajinky, se více dočtete v sešitku „Pokojové miniskalky“.

Koncem dubna lze probudit obvykle i poslední zimní spáče, tj. kaktusy, velké tlustice, které jsou sice již v plném růstu, avšak v dubnu ještě na úkor vodních zásob v listech. Až po vypití a opadání většiny spodních listů jsou tlustice dostatečně štíhlé, aby unesly násadu nových listů. U lithopsů je jarní probouzení striktně závislé na stavu „přebalení“, neboli na ukončení růstového cyklu, viz „Živých kameny a spol.“ a další specializovaná literatura.

Nestihli-li jste všechny výsevy do března, můžete to risknout ještě začátkem dubna, ale vzácnější semena raději schovejte na příští rok.

Hlídejte na stanovišti sukulentů teplotu. V dubnu má již sluníčko pěknou páru, proto je třeba dát pozor na přehřátí rostlin. Zejména v  meziokenních prostorách a malých skleníčcích je nutno větrat. Předčasné zvýšení teploty nad 30°C po několik dnů za sebou by ukončilo překotný jarní růst sukulentíků. Což je škoda. Dokud je vysoká teplota přes den kompenzována nízkou noční teplotou, tak to jde. Ale raději větrejte, jihoafričanům nejlépe šmakuje 15°C, do 25°C to tolerují, nad 30°C zastavují růst a nad 45°C obvykle zastavují i životní funkce, neboli „odcházejí“.

Květen

Co budeme dělat v květnu a v dalších měsících, to určí jednak svatý Petr, patron počasí, jednak nadmořská výška bydliště vašich sukulentů. Dokud je chladno, a je jedno jestli je to tím, že žijete se svými kytkami v horách nebo tím, že zkrátka tento rok je zima furt, sukulenty krmte vodou, co se do nich vejde. Čili opět zalévejte již jen pár dní po vyschnutí substrátu. Sešle-li na nás svatý Petr hici již v květnu, máme smůlu, tedy spíše naše sukulenty, a jest nutno přejít na letní režim, viz Červen.

Světla je ještě více než v dubnu a pokud udržíte teplotu kolem vašich sukulentů do 25°C přes den a o něco chladněji v noci, máte pro pěstování jak na parapetu, tak ve skleníku podmínky zcela ideální.

Nejdůležitější je v květnu udržet na stanovišti sukulentů rozumné teploty. Znamená to tentokráte nikoliv topit, ale větrat, větrat a zase větrat. Jak již bylo popsáno v kapitole Duben, jihoafrické sukulenty, a těch je většina, ukončují růst při teplotách vyšších, než cca 30°C. Nevadí překročení třiceti stupňové teploty jednou, ani dva dny po sobě, ale zvednutí teploty na delší čas. Vedra také tolik nevadí, pokud jsou kompenzovány poklesy teplot v noci.

Nejvíce je třeba dávat pozor na rychlé přehřívání malých uzavřených místeček pro sukulenty: Meziokenní prostor umí květnové sluníčko vyhřát jak troubu až na 50°C, a to je teplota pro většinu kytek vražedná. Také skleníky, zejména ty menší, se snadno a rychle ohřejí na teploty převelice vysoké.

Nejlepším řešením, jak se vyhnout vysoké teplotě, je sukulenty letnit, či stále ještě „jarnit“. Ve větších městech (s teplejším mikroklimatem) a v nížinách mohou sukulenty ven bez obav z mrazů již začátkem května. Jen je třeba alespoň jedním očkem sledovat vývoj počasí, a před případným nočním mrazem si s kytkami ještě jednou zaposilovat a opět je odnosit do tepla.

Rostliny, které pobyly venku alespoň párkrát v dubnu, či ještě lépe i v březnu, můžeme stěhovat na květnové sluníčko bez obav. Horší je to se chudáky, které letos přímé sluníčko ještě ani neolízlo. Zejména se to týká v chladu a tmě zimovaných kaktusů. U nich lze dosáhnout brutálním vytažením ze sklepa na slunko vzhledu sluncem spálených rostlin z přírody, což vede snadno militantní úředníky k zabavování rostlin coby z přírody nelegálně vyrvaných a k nám pašovaných importů. Někteří kaktusáři by mohli vyprávět, jak se jim (dle úředníků) ve sbírkách ocitly „jasné“ importy a pak jim byly zabaveny a oni ještě pokutováni.

Ale zpět k radám praktickým: Pokud z důvodů objektivních či z lenosti vaše kytky jdou na slunce poprvé až v květnu, musí to být pomalu. Nemyslím tím, že se nemáte schvátit při jejich stěhování, ale že si mají na sluníčko zvykat postupně a denní dávky slunce musí být prvních cca 14 dní slabší. Znamená to rostliny neumístit na plné slunce, ale do stínu stromů, na severní stranu domu a podobně. Není-li nic z toho k dispozici, zastiňte něčím sukulenty alespoň před poledním slunkem. A hlavně: příští rok začněte s „jarněním“ dříve.

V květnu jsou již na sukulentních bonsajkách slušné přírůstky, tož můžeme tvarovat. Opět to bude především řez, ale před letním vyzráváním větví je vhodné dostat větvičky tam kam patří rozporkami. (Rozporky jsou různě dlouhá dřívka s rovnými, či ještě lépe mírně vyříznutými konci, kterými rozpíráme větve bonsajek od sebe navzájem či od kmene.) Podobně můžeme ošetřit i svá díla nejcennější, tj. skalky či krajinky sukulentní.

Rozporky:

V květnu již nemá smysl nic vysévat, je velmi pravděpodobné, že následující vedra by výsevy zdecimovala.

Pokud je tak špatný rok pro sukulentáře, že vedra třicetistupňová nastanou již v květnu, musíte u jihoafričanů přejít na letní režim. To ale obvykle nastává až v červnu, proto letní režim popíši až dále.

Červen

Červen je měsícem boje o rozumnou teplotu, řečeno terminologií kdysi samojediné vládnoucí strany. Čím déle udržíte u sukulentů denní teploty pod 25°C, tím déle je můžete intenzivně pěstovati, hojně zalévati a cokoliv jiného vhodného s nimi dělati.

Obvykle se ale někdy v průběhu června usadí nad námi tlaková výše a nastanou cca týdenní vedra, kdy přes den je kolem 30°C a v noci taky teplo. Potom již nepomůže žádné větrání, neb obvykle se teplo šíří z teplejšího místa do chladnějšího. (Výjimku by mohl zařídit jen fyzikářům známý „Maxwelův démon“, jenž rozděluje jednotlivé molekuly dle jejich teploty a teplejší posílá na jedno stranu a chladnější na druhou.) Další možností je klimatizovaný skleník, to je ale v možnostech pouze u státem z našich daní dotovaných organizací a nebo u velmi bohatých sukulentářů, což je však stav sukulentářův stejně pravděpodobný, jako suchá voda.

Dobře větraný prostor sukulentářský obvykle udrží teplotu jen o cca 3°C vyšší, než je venku. To platí jak pro skleníky, tak pro různé verandy, zimní zahrady, meziokenní prostory, ale i pro bytové parapety před okny. Ovšem často tomu bývá hůře. Tradiční kaktusářské skleníky mnoho oken větracích nemají a teplota tam dosahuje za slunného dne i k 50°C.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že nejnižší teplota bude venku. Takže nejlépe bude našim sukulentům v červnu venku, tam může pokračovat intenzivní růst alespoň nejtolerantnějších druhů i v případných červnových hicech, neb v červnu ještě bývají denní vedra kompenzována nočním chladem.

Letněné sukulenty se v červnu již zcela obejdou bez vaší péče. Zdaleka ne z lenosti nechejte zálivku na svatém Petrovi, čili na přírodě. Neboť když je slunné vedro, obvykle neprší a když prší, málokdy do toho pere sluníčko a je přes 30°C. A tím se dostáváme k letnímu režimu pěstování:

Nastane-li z důvodů rozmanitých na stanovišti sukulentů vysoká teplota po více dnů, nezbude, než přestat intenzivně zalévat a nechat kytky jihoafrické částečně spinkat. Letní režim neznamená nic více a nic méně, než zalévat kytky doma či ve skleníku jen když je pod mrakem nebo za deště. Tj. když se ochladí alespoň na pár dní. Zalévejte také jen malými dávkami vody.

Letní režim se dost podstatně liší pro různé jihoafričany. Výše popsané zalévání za chladu platí pro valnou většinu běžných druhů, jsou však dost velké výjimky. Například mnoho kosmatcovitých rodů roste výhradně za chladu do cca 20°C a snad i při kratším dnu, takže přes naše léto nesmí dostat ani kapku – například konofyta. Více viz sešitek „Živé kameny a spol.“.

Mnoha drobným tvrdým krasulkám při zalití „do vedra“ pravidelně uhnívají kořeny. U kytek přisedlých k zemi si nepozorný sukulentář ani ničeho nevšimne, jen je jaksi dlouho mokrá zemina. Ale stromečkovité krasulky se vyvrací z kořenů a bonsajky z nich pěstované pak lze jen ztěží zachránit. Příčinou je skutečnost, že mnozí jihoafričani mají tak tvrdě naprogramovanou stagnaci v letních vedrech (kdy doma v Jižní Africe nemohou očekávat ani kapku rosy, natož vydatný déšť), že vodu ani přijmout ve vedru nemohou.

Přes letní vedra je také více než vhodné nechat trochu opadat listy u starších kousků tlustic. Tlusticím – bonsajím zkrátka odstavte na 4 až 6 týdnů zálivku, část spodních listů vyschne a opadá a větve snadno unesou další listy, jež narostou v podzimní etapě růstu.

Nastanou-li vedra, může se sukulentář bohapustě flákat:

 

 

Červenec

V červenci obvykle boj o rozumnou teplotu prohrávají i ti, kteří větrají velmi velice. Teploty přes den běžně bývají kolem třicítky a co je nejhorší, teplé bývají i noci. To se sice velmi líbí mladým párečkům, ale jihoafrické sukulenty si myslí, že nastalo vražedné horké léto na poušti a tomu se umí bránit jedině tím, že omezí své životní funkce na minimum a spinkají. Pokud nenastane proklínané medardovské léto, musí jihoafrické sukulenty přejít na letní spánkový režim. Co to znamená, je popsáno již v předešlé kapitole Červen.

Sukulentům je opět nejlépe venku, neb venku je vždy chladněji, než doma na parapetu či dokonce ve skleníku. Při letnění je třeba jen dát pozor na dlouhodobé vydatné deště. Před nimi je nutno sukulenty chránit. Stačí provizorní stříška ze skla.

 

Kdo má kam, strčí kytky ven na slunce a do sucha a sám jde k vodě či do vody:

V červenci může vaše sukulenty a zejména tlustice zavát písek pouštní, vám bude naopak nejlépe ve vodě.

 

Srpen

Začátek srpna bývá ještě ve znamení letních veder. Pokud jsou sukulenty v interiéru, zaléváme malými dávkami vody až po řádném vyschnutí zeminy, cca jednou týdně. Ale nejlépe je začátkem srpna kytkám i nám venku:

Koncem prázdnin obvykle nastane čas chladných rán, a to je start podzimní fáze růstu. Nedá se opět říci, kdy to přesně bude, to by člověk musel být jasnovidec. Zkrátka až denní teploty spadnou na rozumné hodnoty kolem 20°C a noční chlad na 10°C a méně, můžeme jihoafričany zase začít intenzivně „krmit“, tj. zalévat již i dva tři dna po vyschnutí zeminy.

Pochopitelně na tom budou nejlépe kytky letněné. Ty nejlépe poznají, kdy mají začít růst, neboť se srpnovým ochlazením často přijdou i deště.

Sukulentům celoročně parapetovým noční ochlazení venku moc nepomůže (proto je tak moc prima letnění!!!). Doma kytky vůbec musíte přes léto opatrněji zalévat, opět v závislosti na teplotě a počasí. Zase máte tu výhodu, že vám málokdy kytky zmoknou dříve, než řádně vyschly.

Koncem srpna obvykle probouzíme v létě spící jihoafrické sukulenty, které rostou jen a pouze za chladu. Ale určující opět není datum, ale nástup chladných dnů a zejména nocí. Živé kameny ze skupiny konofyt, různé cotyledony a další fajnové jihoafričany se mi osvědčilo strčit koncem srpna ven, o ostatní se postará vlahý srpnový deštíček. Ten totiž určitě nepřijde při vysoké teplotě. V bytě bych doporučil konofytoidní supertvrďáky budit občasným mlžením, tak asi nejlépe napodobíme jihoafrické podzimní rosy.

Září

Září je měsícem, kdy nastává další období intenzivního růstu nejen jihoafrických, ale i mnoha ostatních sukulentů. Ovšem podzimní etapa růstu zdaleka není tak intenzivní, jako jarní. Světla je v září sice stejně jako v březnu, ale zatímco na jaře v dalších měsících světla přibývá, na podzim jej ubývá.

V noci je v září již chladno, a tak letněné kytky zase začínají růst naplno. To znamená, že pokud dlouho nezaprší, můžeme tuto pěstitelskou chybu přírody napravit zalitím.

V září začíná hlavní a jediná perioda růstu jihoafrických „živých kamenů“ ze skupiny konofyt (a jim podobných kytek s růstem pouze za chladu a snad i při kratších dnech). Více se o těchto sukulentářských špecích dočtete v sešitku „Živé kameny a spol.“.

Začátkem září je poslední vhodný čas na sesazování něčeho většího, opět mám na mysli krajinky, skalky a bonsaje ze sukulentů. V září je také čas na poslední úpravy našich dřívějších výtvorů. Jak na to jest sepsáno v sešitcích „Sesazování sukulentů v bytě“ a Pokojové miniskalky“.

Koncem září se neskotačí jen kolem kytek. V poslední sobotu v září mají nejen kaktusáři své slavné „Zavírání sezóny“ Chrudimi. Kdo chce poznat hodně podobně zaměřených lidí, měl by alespoň některý rok tento kaktusářský a sukulentářský mumraj navštívit. Je s kým si popovídat, lze vyslechnout zajímavé přednášky a na burze lze nakoupit spoustu kytek. Jen kam s nimi před zimou, že?

V září také doporučuji všem skleníkářům vyzkoušet topení ve sklenících. Topenáři mají později na podzim mnoho práce na opravách u těch, kteří nefunkčnost svých topidel zjistili až začátkem topné sezóny, a jsou nerudní a nekřesťansky drazí.

Říjen

V říjnu pokračuje krátký, leč intenzivní růst konofytoidních sukuletů. Ostatní kytky pomalu ukončují sezónu, ostatně rostou s krátkým přerušením v létě již osmý měsíc. To se jim doma v přírodě nemůže stát. Tam většinu roku tak tak přežívají.

U letněných kytek musíme v říjnu dát pozor na intenzivní deště. Je-li možnost, sukulenty v říjnu přemístíme na co nejsvětlejší místo, kam neprší, nebo zakryjeme sklem. Dokud nemrzne, je sukulentům venku moc dobře a čím déle budou venku, tím kratší bude nepříjemné období zimování. Do konce října musí venku letněným sukulentům zcela proschnout kořenový bal. Jedině tak snesou bez újmy na zdraví výrazné noční chlady koncem měsíce. Pochopitelně kytky schováme, pokud již v říjnu udeří mrazy.

Parapetovým sukuletíkům nastává již v říjnu hladové období. Uvědomte si, že co do světla je říjen na tom stejně jako únor - také jsme zhruba měsíc od rovnodennosti směrem do temné zimy. Přitom tepla je spíše více, neboť mnozí zimomřivější z nás začínají topit. Proto alespoň na podzim a v zimě dopřejte sukulentům domácím protekční místečko u samého okna, na které alespoň někdy svítí slunce.

Poměrně v pohodě jsou na tom sukulenty mezi okny. V říjnu již tolik nehrozí přehřátí, mrazy ještě také ne, takže kytky mezi okny vesele rostou. Světla totiž umí být mezi okny kastlovými i dvakráte více, než na přilehlém parapetu. Meziokenní prostor má také větší výkyvy mezi denními a nočními teplotami, což sukulentíkům ohromně šmakuje.

Kdo chce pro své sukulenty udělat něco opravdu užitečného a nemá možnost zimování v chladném a světlém prostoru typu meziokenního prostoru, verandy či dokonce skleníčku, pro toho mám jeden již v praxi osvědčený nápad. Stačí jeden pár šikovných rukou a pár stovek na materiál. Jedná se o „kapsu na studený vzduch“, kterou jest možno přimontovat před kterékoliv okno. A v říjnu je na tuto práci právě čas.

Princip je jednoduchý: O okno se v zimě vzduch v místnosti ochlazuje. Studený vzduch je hustší, než teplý, proto se bude před oknem držet, pokud mu zabráníme odtéci  dále na zem do pokoje. Dvě možnosti jsou namalovány na následujícím obrázku:

 

    Kapsa jednoduchá.                                              Kapsa vylepšená polystyrenem a rozšířená.

Kromě hlavní desky, která zabraňuje těžkému studenému vzduchu odtéci do pokoje, je nutno desku dát také na boky, aby ani tudy nemohl studený vzduch utéci. Samotnou hlavní desku je jednoznačně nejlepší udělat ze zrcadla. Zimované kytky tak dostanou jednak světla více, jednak i zezadu a nebudou se tolik otáčet za světlem. Zrcadlovou desku vám uřízne každý sklenář, nezapomeňte si říci o vyvrtání otvorů pro šrouby, kterými desku přišroubujete k šikovno ohnutému pásku železa (tzv. pásovina, seženete ve Feroně a pod.).

Máme potvrzeno od jednoho šikovného pána, který již tuto kapsu na studený vzduch postavil, že při panelákové teplotě přes 20°C je v kapse kolem 12°C. A to je teplota v zimě ideální. Jak je vidět, když se chce, tak jde sukulenty správně zimovat i v paneláku!

Listopad

Někdy již koncem října, nejpozději však na počátku listopadu musíme sukulenty zazimovat. Účelem zimování je donutit sukulenty, aby ani trošičku nerostly, ale přitom nechcíply. Něco již bylo popsáno v kapitole Leden, zde raději obšírněji.

Majitelé skleníků, verand, zimních zahrad či alespoň prostůrků meziokenních to mají jednoduché: Sukulentům udržují teplotu na minimální hodnotě kolem 8°C, nezalévají a místo starostí o sukulenty se mohou věnovat zimním radovánkám (pokud jim je nekazí účty za otop ve skleníku). Hůře jsou na tom obyvatelé klícek panelových a obecně sukulentáři okýnkáři. Pro ně platí, že zimování je nejobtížnější období jak pro ně, tak pro jejich sukulenty.

Není-li dost světla, musíme ubrat i ostatních podmínek k růstu rostlin, aby byl mezi podmínkami růstu zachován alespoň přibližně stejný poměr. Ostatními podmínkami pro růst jsou především teplo, dále voda a živiny.

Co se týče živin: v zimě zásadně nehnojíme (ostatně já nehnojím skoro vůbec a nedá se říci, že by mi kytky nerostly), chceme přece aby sukulenty v zimě nerostly.

Ubrat na zálivce by neměl být problém. Pro začátečníky mající sukulenty v bytě stále na očích to však problém je, vždyť zalévat rostliny je potřeba, rituál každodenního zalévání pokojových rostlin je pro mnoho milovníků květin domácích pevně zakořeněn. Ale v zimě zalévané sukulenty se „vytahují“, tj. na stonku se jim prodlužují vzdálenosti mezi listy, příští sezónu nepokvetou, případně jim uhnijí kořeny a posléze i zbytek.

Rostliny jsou v zimě „hladové“. Světlo, které je jejich potravou, je slabé a panuje po krátkou dobu. Pokud je vydatným zalitím probudíte a začnou růst, velmi se vysílí a snadno podlehnou různým „nemocem“ končících vždy hnilobou. (Růst rostlin znamená, že ze svých zásob vytváří rostlina nové listy, čímž tyto zásoby vyčerpává. Není-li dost světla, nemůže rostlina vyčerpané zásoby nahradit fotosyntézou.) Pokud přečkají sukulenty hladové období ve spánku, dožijí se jara v daleko lepší kondici, byť vypadají hrozně: Většina listů opadaných, zbytek rostlinky svrasklý a povadlý, ale rostlinka přežila zimu s většinou zásob z minulé sezóny a je připravena využít světlo a sluníčko sezóny nadcházející.

Největším problémem při zimování v bytě jest teplota. Obecně jest pravdou, že ideální teplota zimování pro většinu sukulentů je 5 až 10°C a naprosté sucho. Výjimkou jsou sukulenty z tropů, tj. adenia, pachypódia a jiní obyvatelé Madagaskaru. Také pryšce mají raději teploty o pět stupínků vyšší. Jak udělat v bytě „kapsu na studený vzduch“ jsem popsal a namaloval v kapitole Říjen. Kdo nemá možnost si toto zařízení obstarat, musí sukulenty držet ve spánku pouze suchem.

Vysychání a opadávání spodních listů u krasul, sedumů a mnoha dalších listových sukulentů jest jev zcela přirozený ba navíc potřebný. Kytky tak přirozeně vyčerpávají své zásoby vody (v listech ukryté na dobu sucha). Po zimování může zbýt na konci větviček jen několik párů listů, pokud by se sesychaly i poslední cca tři páry listů, jste veleúspěšnými „sušiči“, leč raději trochu zalijte, i sukulenty lze usušit zcela. Pokud nenecháte sukulenty vodu zásobní spotřebovati a spodní listy opadati, neunesou násadu listů z další sezóny a „rozkydnou“ se. Dopadnou jako vydatně papající a přitom papání pohybem nespalující lidé – ztloustnou, což jak známo škodí zdraví. Platí to i pro kytky.

Listopad je však ještě obdobím růstu pro zimní jihoafričany. Oni zkrátka jindy růst neumí. Konofyta a mnohé jiné kosmatcovité, ale i třeba nádherně bonsajovité tylekodony panikulata jsou ještě v listopadu v plném růst za teplot kolem 15°C přes den a i pod 5°C v noci. To jsou ale kytky spíše pro nadšence a hlavně pro pěstitele, kteří jim mohou udělat vhodné podmínky k životu. Více viz sešitek „Živé kameny a spol.“.

Prosinec

Prosinec je pro sukulenty měsícem spánku. Vždycky říkám, že ideální kombinací je sukulentář a lyžař v jedné osobě. Bohužel sám kromě běžek ani lyže nemám, sjezdové lyžování je a bylo vždy drahým sportem.

Kdo má k tomu dobré podmínky, tj. zářivkovou množárnu či dobře zateplené severní meziokenní prostory, může již v prosinci vysévat. Ostatně majitelé množáren osvětlených trojzářivkou můžou vysévat od podzimu do předjaří, neboli v době, kdy mohou výsevům garantovat nízké teploty do 20°C.

Zimování sukulentů bylo popsáno v minulé kapitole. Snad jen stačí dodat, že v prosinci musí spinkat díky zoufalému nedostatku světla i v zimě rostoucí jihoafričané. Nezbývá, než popřát šťastné a veselé přežití zimy vám i vašim sukulentům a na jaře hodně radosti z velkých přírůstků a záplavy květů.

False Honc Michal 2012-09-16 08:51:43.237

Úvod, aneb abych se nemusel opakovat

 

Jako odpověď na časté dotazy sukulentářů začátečníků jsem se pokusil dle svého nejlepšího vědomí a svědomí sestavit kalendář prací normálního sukulentáře okýnkáře, neboli pěstitele sukulentů, majícího k dispozici pouze normální byt či rodinný domek. Předpokládám pouze alespoň špetku zájmu a ochoty něco pro své kytky udělat.

Kdo má k dispozici pouze parapet před oknem, moc toho nenavymýšlí a většina následujícího textu pro něj bude pouze o tom, co by bylo, kdyby bylo. Ovšem majitelé balkónů, teras či dokonce vlastníci domů, usedlostí, hradů a zámků, čili majitelé alespoň pár m2 či km2 půdy, najdou mnoho rad, jak pěstování sukulentů ve svých podmínkách optimalizovati a podstatně větší roční přírůstky dosáhnouti.

Kalendář je členěn jednak dle měsíců, jednak dle potenciálních stanovišť sukulentů. „V chladu“ se rozumí, že sukulenty jsou na nějakém velmi světlém místečku s teplotami podstatně nižšími, než je tomu v běžném bytě, tj. přes den kolem 10°C v zimě a 15 až 25°C na jaře a na podzim. V noci jsou teploty pochopitelně nižší, až o 10°C. „V bytě“ se rozumí někde těsně u okna, obvykle na okenním parapetu, ale za stálé pokojové teploty kolem 22°C.

K porozumění dalšímu textu rozhodně nepotřebujete znát tisíce latinských názvů ani vysokoškolské botanické vzdělání. Vše, co potřebujete k jakž takž správnému pěstování o svých sukulentech vědět je, odkud sukulenty pocházejí a jak moc jsou sukulentní. Původ rostlin v hrubých rysech určí, zda je budeme intenzivně zalévat za chladu (jihoafrické sukulenty) nebo především v létě (kaktusy a ostatní americké sukulenty). Jsou samozřejmě hojné výjimky, to je už ale hlubší studium a mnoho latiny. Sukulenty obvykle rozdělujeme na měkké a tvrdé. Měkké jsou ty rostliny, které mají ve svém těle relativně málo vody a v naprostém suchu tedy vydrží relativně krátce. Tvrdé sukulenty nejsou z diamantu, ale značí to jejich velkou odolnost vůči suchu, neb mají obvykle relativně velké zásoby vody. Měkké a tvrdé sukulenty se naučte rozlišovat sami. Je to jednoduché. Stonkové sukulenty jako kaktusy, smrdutky, pryšce a mnohé další jsou velmi tvrdé. Také sukulenty s buclatými listy jako známá tlustice vydrží bez vody velmi dlouho. Naopak sukulenty s tenkými plochými listy a s tenkými kmínky mají v sobě pochopitelně vody málo a několika měsíčním suchem byste je spolehlivě usušili.

Stručně o pěstování sukulentů

Sukulenty jsou kytky, které někde ve svém těle shromažďují vodu na dobu sucha. Obývají obvykle subtropické pouště a z toho vyplývá způsob jejich pěstování.

Sukulenty potřebují maximum světla a oproti normálním kytkám pokojovkám podstatně méně vody. Sukulenty nikdy nezalívejte, dokud mají mokrou zeminou. Začínáte-li se sukulenty, doporučuji přelouskat sešitek „Pěstování sukulentů“ od mé maličkosti, který prodávám na výstavách „Pohádkových krajinek“ a kde se pěstováním obecně zabývám na 32 stranách.

Nedivte se, že v příručkách kaktusářských jsou některé činnosti jinak časově zařazeny, než zde. Ono kaktusy a některé americké sukulenty rostou hlavně v létě, vodou je krmí letní bouřky. Zatímco většina druhů nekaktusových sukulentů pochází z Jižní Afriky (dříve JAR) a valná většina kytek tam roste za chladu, v tamější zimě, neb jedině tehdy je vody dostatek. Pro odborníky klimatology: Panuje tam převážně mediteránní (středomořské) klima s vlhkými a chladnými zimami a krutě suchými a horkými léty, k vegetaci pro malé sukulenty zcela nevhodnými. A tento Kalendář sukulentářův je míněn jako rady především pro pěstitele nekaktusových sukulentů převážně z Jižní Afriky. O kaktusech je literatury tuny, tu není nutné zmnožovati.

Leden

Leden jest měsíc nejen ledu, ale především tmy. Nechte tedy vládnout mocnosti temnoty a sukulenty udržujte ve spánku. Jak: Pokud možno teplotou mezi 5 a 10°C a suchem.

Připomínám: Noční poklesy k nule či i slabě pod nulu vyschlé sukulenty ve většině druhů bez problémů snášejí, nastane-li přes den oteplení alespoň na cca 5°C. Lepší je občasný noční mrazík někde mezi okny či na zasklené verandě, než stálé teplo bytového parapetu. To neplatí pro sukulenty původem z tropů, těm je lépe v teploučku. Snažte se o svých sukulentech zjistit hlavně odkud pocházejí, latina v názvu vám toho o pěstování moc neřekne.

Sukulenty v chladu

Majitelé chladných zimovišť mají v lednu od sukulentů volno, jen hlídejte teplotu. Neocenitelným pomocníkem je minimomaximální teploměr, který vám „bonzne“, jak bylo v noci či v slunném poledni, aniž byste u toho museli být.

Máte-li zimoviště pouze na pokojovém okenním parapetu, kde je asi tepleji (nejste-li vyznavači otužilství či nezdraží-li opět otop), musíte udržovat sukulenty ve spánku pouze suchem. Je to podstatně náročnější, než chladné zimování, ale jde to. Rostlinky pouze roste či několika kapkami zalijte jen v případě, že bez tohoto zásahu by zjevně odešly do věčných lovišť. To znamená: Sesychají-li se sukulentům i horní lístečky, je-li pokožka kmínků scvklá a krabatá, jedině pak jemně, ale opravdu jemně, zalijte. Lépe jen postříkejte listy či tělo rostliny. V teple zimované kytky musíte často sledovat. Také se smiřte s tím, že majitelé chladných zimovišť sklidí bohatší úrodu květů.

Více mouder o zimování najdete ve starších číslech SUKULENTů nebo ještě podrobněji v sešitku „Pěstování sukulentů“.

Únor

Začátkem února je světla ještě zoufale málo, ale postupně světla rychle přibývá, dny se dlouží a ke konci měsíce to již docela jde. Co se intenzity světla týče, je konec února stejný, jako konec října. Nenechte se mýlit vládou paní Zimy, ono počasí má velkou setrvačnost a slunko jen pomalu rozmrazuje zem.

V chladu zimované sukulenty americké ještě necháme spinkat, pokud nám slunko neohřeje zimoviště nad cca 20°C a pokud nezačnou zejména menší rostliny příliš vysychat. Kaktusy, tlustolisté pachyphyta a jiné tvrdé sukulenty přežijí únor na suchu bez problémů. Ovšem některé tenkolisté echeverie již budeme muset občas zalít. Sledujte předpověď počasí a zalévejte pokud možno před slunečnými dny.

Únor je ovšem začátkem růstu převážné části jihoafrických sukulentů. Kromě lithopsů a jiných super tvrdých „živých kamenů“ krmíme jihoafričany i v chladu zimované jakmile je dost světla. Jejich období růstu spadá do zimního období, kdy v Jižní Africe prší a jsou časté rosy (až 3 mm dokáže „narosit“ za noc) a teploty se pohybují kolem 5 °C v noci a mezi 10 a 20°C přes den. Tyto podmínky dostanou v našich „domácích chovech“ právě v předjaří, na jaře a v ranném podzimu. Proto neváhejte a jihoafričany již v únoru zalijte hned pár dní po vyschnutí substrátu, samozřejmě že je nutností dostatečně světlé stanoviště. Velmi prospívá střídání denního tepla a nočního chladu, nevadí i krátkodobý noční mrazík. Dokonce i napité kytky většiny druhů kosmatcovitých sukulentů snesou slabší mrazík.

Na parapetu v bytě je situace jiná. Po zimně v teple je dobré sukulenty ze všech koutů světa probudit co nejdříve, jak to dovolí intenzita světla. Tož pomaličku a opatrně zvyšujte dávky vodičky tak od poloviny února. Hlavní je dopřát kytkám co nejvíce světla.

Koncem února také občas nastane období, kdy alespoň v nížinách několik nocí po sobě nemrzne. Je-li k dispozici například lodžie paneláková, či jiný deštěm hojně neskrápěný prostor venku, lze začít s letněním (či spíše se „ziměním“). Ovšem tato rada platí jen pro ty z vás, kterým to stojí za to.  Připravte se ale na časté stěhování kytek ven a dovnitř. Je to lepší, než posilovna a je to zadarmo. Kytky vám kromě toho budou za tuto námahu nesmírně vděčné, což se projeví bohatou násadou květů. Také jim nebude hrozit spálení od slunka. Únorové sluníčko sukulenty spálit nemůže, nemá na to sílu. (Letnění je běžný, leč v případě sukulentů zavádějící pojem, který znamená dát pokojové kytky na léto ven, pod širou oblohu. Sukulenty je třeba strkat ven podstatně dříve, než nastane kalendářní léto (21. 6.), což žertovně přepisuji jako „jarnění“, či v únoru a březnu „zimění“.)

Ještě jednou zdůrazňuji: Do venkovního stanoviště pro únorové „zimění“ by nemělo moc pršet. Lehké skropení na list nevadí, ale pokud sukulenty venku hodně zmoknou, musíte je přenést ještě ten den dovnitř na parapet. Teprve po vyschnutí zeminy nebo při výrazném oteplení mohou zase ven.

Při zimním letnění musíte samozřejmě pečlivě sledovat předpovědi počasí a mít na venkovním stanovišti kytek teploměr, který vám řekne, jak se ve vašem bydlišti liší teploty předpovídané a reálné. Předpovědi jsou totiž dělané pro nadmořskou výšku kolem 300 m a rovinu. Například v údolích i nízko položených mohou být noční mrazy i v čase, kdy na vedlejší rovině budou + 2°C. (Studený vzduch je těžší než teplejší, proto stéká do dolin a déle se tam pak drží.)

Počasí doporučuji sledovat každý večer na konci televizních novin na ČT 1. Důležitější než teploty je sledovat pohyb mračen a celkový vývoj počasí právě u vás, všechny předpovědi jsou dělány více méně pro střed Čech, na okrajích republiky může být výrazně jinak. Ostatní televizní předpovědi se blíží spíše jakémusi šou, ve kterém je obsahová stránka věci co nejvíce zastřena. Vrcholem je „Počasíčko“ na Nově, tam asi málokterý pán vůbec ví, co bylo předpovězeno. Předpovědi v novinách jsou staršího data a obvykle se omezují jen na následující den.

Ideální místečka pro pobyt sukulentů jsme viděli na mnoha pražských sídlištích. Pražáci houfně zasklívají své panelákové lodžije posuvnými okny, čímž vznikají chladné, leč nevymrzající a světlé prostory, kam neprší, zkrátka malé sukulentů ráje. V takové lodžiji je sukulentům dobře po celý rok, rozhodně tam mohou již v únoru. Místo pracného stěhování kytek za nočním chladem a za sluncem při letnění stačí odsunout okna. Hrozí-li noční mrazík, sukulentář okna zasune a je po strachu. Pro celoroční využití zasklené lodžije snad jen doporučuji instalovat malý přímotop s termostatem (odporový „had“). V každém případě se vybavte minimomaximálním teploměrem.

Únor je také měsíc výsevů jihoafričanů. Máte-li neosluněný, ale přitom dostatečně světlý a přitom chladný prostor, můžete to zkusit. Ideální je množárna osvětlená trojzářivkou, ale poslouží i přibližně severně orientovaný meziokenní prostor.

Jihoafričani na rozdíl od kaktusů potřebují hodně vzduchu, nejlépe průvan, takže žádné uzavřené sklenice Fleischerovy metody. Já osobně vysévám jihoafričany a dnes i všechny ostatní nekaktusové sukulenty do hlubokých truhlíků. Na výsevy mám „výsevní aparát“, což je velká bedna z pozinkovaného plechu s trojzářivkou místo stropu, ve které jsou truhlíky délky 50 cm „naštorc“. Výsevy nezakrývám, naopak se jim snažím dopřát co nejvíce vzduchu. Truhlíky stojí první půlrok stále v misce z vodou, ano vidíte dobře, je tam napsáno, že semenáčky mají stále „nožičky ve vodě“. Podstatné je, že semenáčky mají k hladině spodní vody cca 15 cm substrátu, proto ty hluboké truhlíky.

Jako substrát obvykle používám kokosové vlákno (Lignocel), křemenný písek, písek obyčejný, nebo také obyčejnou hlínu s pískem, seřazeno dle fajnovosti toho kterého výsevu a jeho hodnoty pro mne. Protože ostatní chemie je drahá, desinfikuji pouze roztokem manganistanu draselného v koncentraci okometricky míchané na světla růžovou barvu (cca 2 krystalky na litr), vyšší koncentrací podliju do misky, řidším roztokem zaliji shora. Čím větší semena, tím koncentrovanější roztok lze použít.

Pro výsevy jihoafričanů je nejdůležitější teplota. Žádný hic jako pro kaktusy, většina druhů klíčí a dětské časy nejlépe prožívá při teplotě kolem 15°C, ne nad 20°C. Proto je dobré vysévat již v únoru, kdo má výsevní aparát, může vysévat již od podzimu, ale jen do března. Později hrozí, že před vyzráním semenáčů přijde hic a semenáče budou fuč.

Březen

V březnu by sukulentářský plantážník potřeboval několik párů rukou, jako indická bohyně Kálí:

Je třeba využít ideálních teplotních a dostatečných světelných podmínek a vše namnožit. Kromě toho jsou všechny kytky kromě kaktusů již v plném růstu a vyžadují častou zálivku, přesazování, oštipování budoucích bonsají a tak podobně. Všechny kytky se dožadují pozornosti a sukulentář neví kam by skočil dříve.

Jihoafrické sukulenty čeká tříměsíční perioda intenzivního růstu, než nastanou letní vedra. Udělal jsem dobrou zkušenost s intenzivním jarním pěstováním i u amerických kytek, snad s výjimkou kaktusů. Kdo nechce své kytky jenom udržovat při životě, ale touží po metrákových přírůstcích, nesmí zaváhat a musí makat. Ideálem je, aby vše bylo do konce března přesazené a rozsázené.

V březnu probouzíme již téměř vše, snad kromě kaktusů v chladu zimovaných, lithopsů a jiných živých kamenů a větších (starších) kusů, např. velkých tlustic. Vše, co nemusí ještě vysychat lze již od začátku března opatrnou zálivkou probouzet. Po prvním vydatnějším zalití kytky sledujte. Vypijí-li rychle vodu, tj. zemina rychle (do druhého dne) vyschne, je vše v pořádku. Takový sukulentík dobře přežil zimu, má po zimním půstu velkou žížu, tož ho krmte, co se do něj vejde.

Ale ta kytka, která sedí ještě třetí den v mokré zemině v cajku není. Na 95% má uhnilé kořeny. Zde je třeba pečlivá prohlídka: Pokud je něco uhnilého, musíte řezat. Jsou-li „odešlé“ jen kořeny, ještě není zle. Odřízneme vršek kytky, obhlédneme řeznou plochu: Je-li na ní sebemenší známka hniloby, řežeme dál. Vím, bolí to sukulentáře víc, než sukulenty, neb ty nervovou soustavu nemaje, ničeho necítí. Většinou zachráníte alespoň vrcholové řízky. Rány nechte zaschnout, je-li čím, tož je ošetřete, hodí se jakýkoliv stimulátor, mě se osvědčil hliníkový prášek (koupíte jej coby práškovou stříbřenku v drogerii). Marody sázejte do čistého písku nejdříve po týdnu, v každém případě po dokonalém zaschnutí řezné plochy. První týdny nezalévejte, pouze postřikujte, případně lehce podlijte do podmisky. Substrát (písek) by měl být lehce vlhký, ne však mokrý. Jihoafrickým marodům bude nejlépe při 15°C, kaktusy, pryšce a jiné teplomilné sukulenty léčím při teplotě pokojové.

Asi nejdůležitější březnovou prací bude přesadit starší sbírkové exempláře. Není nutné přesazovat každý rok, ale přesazené kytky lépe rostou. Sukulenty k přesazení si vyberte předem, měly by to být kytky evidentně se již v květináči tísnící. U adeptů na nové bydlo vynechejte na čas zálivku. Přesazujte rostliny se suchým kořenovým balem, nikdy ne čerstvě zalité. Kytky opatrně vyklepejte z květináče, měly by mít kompaktní kořenový bal se spoustou kořínků u stěny květináče. Pokud kořenový bal není kompaktní, což poznáte dle toho, že se z něj sype zemina, pak přesazujete kytičku, která by se ráda spokojila se starým květináčkem a rozhodně netouží po „větším bytě“. Proto takový sukulentík zasaďte zpět do květináčku stejné velikosti, jaký obával předtím. Kytky s balem tuhým, které se již zjevně ve starém květináčku tísnily, přesaďte do nádobky jen o málo (cca o 1 až 2 cm) větší. Pamatujte, že sukulentům je dobře v nádobách co nejmenších. Do málo zeminy se vejde málo vody, tu sukulentík stačí rychle vypít a potvůrky kořenožroutské pak vyschnou a chcípnou.

Přesazovat začněte druhy měkčí, ty jste také dříve budili po zimním spánku. Pokud nestihnete vše v březnu, pak tvrdým sukulentům bude přesazení až v dubnu méně vadit než měkkým „bahňákům“.

Při přesazování se sukulenty obvykle jaksi sami namnoží. Je-li na ně místo, zaujmou oddělky, odřezky a jiné potomstvo místo vedle svých rodičů. Popisky k novým rostlinkám pište hned, později nebudete vědět, co je co. Oddělky sázejte do co nejmenších květináčků. Nemáte-li k dispozici hektarové skleníky, radím vám, nemnožte vše, ale jen vzácnější druhy. Jinak vás sukulentní plevel zadusí.

A jedno stoprocentně platící varování: Jakmile sáhnete na skupinku sukulentů za účelem třeba jen pouhého přeskupení, natož přesazování, výsledná sestava zabere několikanásobnou plochu oproti stavu před přeskupením. Pro sukulentáře „okýnkáře“, odkázané na okenní parapet nastane po jarním přesazení trpké řešení nerudovského „Kam s nimi?“ Radím vám: Nepěstujte vše co roste, neschraňujte kdejaký lísteček, větvičku, nemnožte kdejaký sukulentní plevel. Je lépe mít jen několik pěkných rostlin než houfce povytažených chudáčků.

Toužíte-li mít ze sukulentů i něco jiného, než řady vojáčků dle rodů a druhů pedantsky seřazené, tj. chcete-li si z nich sesázet nějakou tu krajinku, skalku či bonsaj, je březen měsícem ideálním jak pro sukulentáře okýnkáře, tak pro vlastníky vytápěných skleníků. Nedočkavci sesazovali již v únoru, ale vyčkat do začátku března je lepší. Jak si co sesázet je na velmi dlouhé povídání, které jest sepsáno v sešitcích „Sesazování sukulentů v bytě“ a „Pokojové miniskalky“.

Březen je ideálním časem pro rozsazování výsevů. Samozřejmě to asi nebudou ty únorové, ale spíše podzimní či ještě starší. Připravte se na ještě větší zábor plochy. Takový nevinný truhlíček délky 40 cm se dokáže rozrůst na dva m2. Jinými slovy: Hromadné výsevy nechejte skleníkářům, vy co máte pro své miláčky pár parapetů na oknech se raději soustřeďte na svých několik desítek (stovek, tisíců, …) kousků a dbejte o jejich co nejlepší vzhled.

V březnu by již měl občas letnit každý, kdo má kde. Vše, kromě marodů a čerstvě přesazených jedinců může ven pokaždé, kdy alespoň pár nocí nehrozí mráz. Denní teploty bývají již vyšší, proto neškodí i občasné lehké zmoknutí, jen pozor na následný chlad  či mráz v noci. Pobyt na mnohadenních deštích bych však sukulentům rozhodně neordinoval. Opět je nutné pečlivě sledovat počasí, i v březnu umí noc pěkně vymrznout. Musíte být připraveni kdykoliv kytky rychle nanosit zpět dovnitř. Pokud vás čeká několikadenní nepřítomnost u vašich kytiček, raději je předem ukliďte.

Místečko na letnění sukulentů by mělo být dobře osluněné alespoň po část dne. Pro březnové i dubnové „jarnění“ by rostliny neměly stát na hlíně, ale na nějakém stolku, soklu či jiné snadno osychající vyvýšenině tak metr nad zemí. Alespoň metr nad zemí také nehrozí tolik přízemní mrazíky, neb ty bývají opravdu pouze při zemi. Ideální pro letnění jsou různé balkony, terasy a zvláště panelákové lodžie, neb tam téměř neprší. U rodinného domu doporučuji udělat pro sukulenty místečko u jižní zdi, kde sukulentům bude nejlépe na nějakém stolku či fošně na kozách položené.

V prvních teplých dnech nastane též množení a rej všemožných škůdců. Pozorujte své kytičky a pokud nějaké breberky zpozorujete, vyhlaste jim nekompromisně vyhlazovací válku! U pár kytiček parapetových bude stačit mechanické odstranění, jen červce budete muset na kořenech také „vyjedovat“.

U větších sbírek nastoupí především brutální chemie. Teplé dny jsou signálem pro rozlézání (množení) puklic a červců, největších škůdců sukulentů. A to je čas pro váš úder! Mláďata červců a puklic všech druhů mají podstatně menší a tenčí „protichemický obleček“ ve formě voskových vatiček a štítů, takže je snáze vyhubíte. Nezapomeňte do postřiku (a také zálivky jedem!!!) přidat pár kapek smáčedla (jakéhokoliv čistícího prostředku na nádobí), neb pak se jedíček snadněji potvůrkám na kůžičku dostane.

Dodržujte předepsanou koncentraci přípravku, pokud dodáte smáčedlo, jistě bude stačit. Druh jedu si nechte poradit ve specializovaných zahrádkářských prodejnách. V současnosti používám Basudin, ale každoročně přibývají jedy nové a staré opět mizí, vše je dle mého pouze záminkou pro zdražování: Nového prostředku je obvykle méně a je dražší, bohužel někdy i hůře zabírá.

Postřik opakujte nejlépe třikráte po cca týdnu a u zásahu proti červcům (kořenovkám) nezapomeňte jedem i důkladně prolít kořenový bal, jinak vám po čase vylezou z kořenů další šiky hladových červců. U velkých sbírek, kde dochází k častým přírůstkům rostlin doporučuji každoroční jarní hubení breberek preventivně. Ale stejně odněkud nějaká ta potvůrka příští rok zase vyleze.

Duben

Kytky rostou jak zblblé. Světla je dost a dost, tož může být i vody dostatek. V dubnu by měly okoštovat venkovního sluníčka všechny kytky, které plánujete v létě letnit. Dáte-li sukulenty ven až po květnových „zmrzlých“, docela určitě je spálíte. Takže sledovat počasí, uklízet rostliny dovnitř před mrazivými nocemi, ale „jarnit“ co nejvíce dnů. Dubnový deštíček i hojnější vydatnosti již spíše prospívá než škodí, uvítají jej zejména měkčí druhy sukulentů.

Sukulenty, které nemohou na léto ven, dostanou podstatně méně světla. I těsně u okna na parapetu je intenzita světla cca 4x menší, než pod širou oblohou. Něco sebere sklo, ale nejvíce vadí, že vaše kytičky takto umístěné „vidí“ jen malý kousek oblohy. A světlo přichází nejen od slunka, ale z celé oblohy. Kromě toho jde světlo jen z jedné strany, na opačné straně je skoro tma a tak se kytky snaží růst za světlem. Další nevýhodou kytiček domácích, neletněných, je poměrně stálá a vysoká teplota. Pro sukulenty je přirozené kolísání mezi denními teply a nočním chladem, noční chlad také kompenzuje příliš vysoké denní teploty v létě. Kdo tedy musí nechat sukulenty celoročně v bytě, musí počítat s pomalejším růstem, slabším kvetením a otáčením kytek za světlem.

V dubnu by již mělo být vše přesazené, semenáčky rozsazené a v růstu. Realita bývá, alespoň u nás, jiná. Tož se dále přesazuje, rozsazuje, hubí škůdce a vůbec blbne na kvadrát.

Duben je jak ve skleníku, tak na parapetu, již měsícem intenzivního růstu. Nyní a v následujícím měsíci můžeme zalévat nejčastěji, tj. u běžných středně sukulentních druhů již i dva dny po vyschnutí substrátu. Zhruba to znamená, že zdravě rostoucí kytky můžete zalít i dvakráte týdně. Pochopitelně kytky parapetové musí dostat vody méně než šťastní obyvatelé skleníků, nebo kytičky vyhřívající se venku na slunné terase.

V dubnu lze téměř beztrestně provádět první zásahy na sukulentních bonsajích. Nejprve nekompromisně odřežeme případné zimní „vytahance“, tj. tenké větvičky s nedomrlými lístečky narostlé v zimní tmě při nesprávném zimování.

Tam, kde si přejeme bonsajku rozvětvit hustěji, než jak to dělá sama, zaštipujeme vrcholky větviček. Jako vždy při úpravě bonsají řezem pamatujeme na to, že zaštípnutá větvička se rozvětví ve směru, kam trčí poslední listy na zaštípnuté větvi nechané. To je jediný, leč účinný, způsob, jak nejen sukulentním bonsajím programovat budoucí směr růstu větviček.

V dubnu lze přikročit i k hlubokému řezu, čili odstranění některých větví, které se nám doposud líbili, ale včíl už jaksi ne. Ale raději řežte od konečků, čili nejdříve upravujte konce větviček, byť je nakonec třeba ufiknete celé. Ono totiž pokud si to nakonec rozmyslíte, bude pozdě: Jednou uříznuté větve nijak nepřilepíte, to jde jedině u bonsají plastikových a o těch tento plátek nepojednává.

A nakonec ještě jedna rada zcela a pouze estetická: Zaštipujte a řežte hned za listy, jinak vám na větvičkách zbudou ohavné pahýly a každý sukulentář, kterému své dílo předvedete, vás oprávněně pomluví.

V dubnu byste měli ošetřit i vaše výtvory nejvyšší, tj. krajinky a skalky  sukulentní. Znamená to především vysbírat suché listy, odstranit uschlé kytky a nahradit je novými a samozřejmě výše popsaným způsobem ošetřit stromkovité sukulenty. U skalek a krajinek je nutností nejen jarní umravnit v růstu bujně rostoucí druhy. Pokud nechcete svůj výtvor nechat proměnit v sukulentní džungli vzájemně se přerůstajících vytahaných chudáků, musíte nekompromisně řezat. Jinak vám sukulentní plevele zadusí pomalu rostoucí, ale obvykle nejhezčí, kousky. Nebojte se řezat a stříhat, v přírodě je damani okoušou ještě víc. O tom, jak ošetřovat sukulentní skalky a krajinky, se více dočtete v sešitku „Pokojové miniskalky“.

Koncem dubna lze probudit obvykle i poslední zimní spáče, tj. kaktusy, velké tlustice, které jsou sice již v plném růstu, avšak v dubnu ještě na úkor vodních zásob v listech. Až po vypití a opadání většiny spodních listů jsou tlustice dostatečně štíhlé, aby unesly násadu nových listů. U lithopsů je jarní probouzení striktně závislé na stavu „přebalení“, neboli na ukončení růstového cyklu, viz „Živých kameny a spol.“ a další specializovaná literatura.

Nestihli-li jste všechny výsevy do března, můžete to risknout ještě začátkem dubna, ale vzácnější semena raději schovejte na příští rok.

Hlídejte na stanovišti sukulentů teplotu. V dubnu má již sluníčko pěknou páru, proto je třeba dát pozor na přehřátí rostlin. Zejména v  meziokenních prostorách a malých skleníčcích je nutno větrat. Předčasné zvýšení teploty nad 30°C po několik dnů za sebou by ukončilo překotný jarní růst sukulentíků. Což je škoda. Dokud je vysoká teplota přes den kompenzována nízkou noční teplotou, tak to jde. Ale raději větrejte, jihoafričanům nejlépe šmakuje 15°C, do 25°C to tolerují, nad 30°C zastavují růst a nad 45°C obvykle zastavují i životní funkce, neboli „odcházejí“.

Květen

Co budeme dělat v květnu a v dalších měsících, to určí jednak svatý Petr, patron počasí, jednak nadmořská výška bydliště vašich sukulentů. Dokud je chladno, a je jedno jestli je to tím, že žijete se svými kytkami v horách nebo tím, že zkrátka tento rok je zima furt, sukulenty krmte vodou, co se do nich vejde. Čili opět zalévejte již jen pár dní po vyschnutí substrátu. Sešle-li na nás svatý Petr hici již v květnu, máme smůlu, tedy spíše naše sukulenty, a jest nutno přejít na letní režim, viz Červen.

Světla je ještě více než v dubnu a pokud udržíte teplotu kolem vašich sukulentů do 25°C přes den a o něco chladněji v noci, máte pro pěstování jak na parapetu, tak ve skleníku podmínky zcela ideální.

Nejdůležitější je v květnu udržet na stanovišti sukulentů rozumné teploty. Znamená to tentokráte nikoliv topit, ale větrat, větrat a zase větrat. Jak již bylo popsáno v kapitole Duben, jihoafrické sukulenty, a těch je většina, ukončují růst při teplotách vyšších, než cca 30°C. Nevadí překročení třiceti stupňové teploty jednou, ani dva dny po sobě, ale zvednutí teploty na delší čas. Vedra také tolik nevadí, pokud jsou kompenzovány poklesy teplot v noci.

Nejvíce je třeba dávat pozor na rychlé přehřívání malých uzavřených místeček pro sukulenty: Meziokenní prostor umí květnové sluníčko vyhřát jak troubu až na 50°C, a to je teplota pro většinu kytek vražedná. Také skleníky, zejména ty menší, se snadno a rychle ohřejí na teploty převelice vysoké.

Nejlepším řešením, jak se vyhnout vysoké teplotě, je sukulenty letnit, či stále ještě „jarnit“. Ve větších městech (s teplejším mikroklimatem) a v nížinách mohou sukulenty ven bez obav z mrazů již začátkem května. Jen je třeba alespoň jedním očkem sledovat vývoj počasí, a před případným nočním mrazem si s kytkami ještě jednou zaposilovat a opět je odnosit do tepla.

Rostliny, které pobyly venku alespoň párkrát v dubnu, či ještě lépe i v březnu, můžeme stěhovat na květnové sluníčko bez obav. Horší je to se chudáky, které letos přímé sluníčko ještě ani neolízlo. Zejména se to týká v chladu a tmě zimovaných kaktusů. U nich lze dosáhnout brutálním vytažením ze sklepa na slunko vzhledu sluncem spálených rostlin z přírody, což vede snadno militantní úředníky k zabavování rostlin coby z přírody nelegálně vyrvaných a k nám pašovaných importů. Někteří kaktusáři by mohli vyprávět, jak se jim (dle úředníků) ve sbírkách ocitly „jasné“ importy a pak jim byly zabaveny a oni ještě pokutováni.

Ale zpět k radám praktickým: Pokud z důvodů objektivních či z lenosti vaše kytky jdou na slunce poprvé až v květnu, musí to být pomalu. Nemyslím tím, že se nemáte schvátit při jejich stěhování, ale že si mají na sluníčko zvykat postupně a denní dávky slunce musí být prvních cca 14 dní slabší. Znamená to rostliny neumístit na plné slunce, ale do stínu stromů, na severní stranu domu a podobně. Není-li nic z toho k dispozici, zastiňte něčím sukulenty alespoň před poledním slunkem. A hlavně: příští rok začněte s „jarněním“ dříve.

V květnu jsou již na sukulentních bonsajkách slušné přírůstky, tož můžeme tvarovat. Opět to bude především řez, ale před letním vyzráváním větví je vhodné dostat větvičky tam kam patří rozporkami. (Rozporky jsou různě dlouhá dřívka s rovnými, či ještě lépe mírně vyříznutými konci, kterými rozpíráme větve bonsajek od sebe navzájem či od kmene.) Podobně můžeme ošetřit i svá díla nejcennější, tj. skalky či krajinky sukulentní.

Rozporky:

V květnu již nemá smysl nic vysévat, je velmi pravděpodobné, že následující vedra by výsevy zdecimovala.

Pokud je tak špatný rok pro sukulentáře, že vedra třicetistupňová nastanou již v květnu, musíte u jihoafričanů přejít na letní režim. To ale obvykle nastává až v červnu, proto letní režim popíši až dále.

Červen

Červen je měsícem boje o rozumnou teplotu, řečeno terminologií kdysi samojediné vládnoucí strany. Čím déle udržíte u sukulentů denní teploty pod 25°C, tím déle je můžete intenzivně pěstovati, hojně zalévati a cokoliv jiného vhodného s nimi dělati.

Obvykle se ale někdy v průběhu června usadí nad námi tlaková výše a nastanou cca týdenní vedra, kdy přes den je kolem 30°C a v noci taky teplo. Potom již nepomůže žádné větrání, neb obvykle se teplo šíří z teplejšího místa do chladnějšího. (Výjimku by mohl zařídit jen fyzikářům známý „Maxwelův démon“, jenž rozděluje jednotlivé molekuly dle jejich teploty a teplejší posílá na jedno stranu a chladnější na druhou.) Další možností je klimatizovaný skleník, to je ale v možnostech pouze u státem z našich daní dotovaných organizací a nebo u velmi bohatých sukulentářů, což je však stav sukulentářův stejně pravděpodobný, jako suchá voda.

Dobře větraný prostor sukulentářský obvykle udrží teplotu jen o cca 3°C vyšší, než je venku. To platí jak pro skleníky, tak pro různé verandy, zimní zahrady, meziokenní prostory, ale i pro bytové parapety před okny. Ovšem často tomu bývá hůře. Tradiční kaktusářské skleníky mnoho oken větracích nemají a teplota tam dosahuje za slunného dne i k 50°C.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že nejnižší teplota bude venku. Takže nejlépe bude našim sukulentům v červnu venku, tam může pokračovat intenzivní růst alespoň nejtolerantnějších druhů i v případných červnových hicech, neb v červnu ještě bývají denní vedra kompenzována nočním chladem.

Letněné sukulenty se v červnu již zcela obejdou bez vaší péče. Zdaleka ne z lenosti nechejte zálivku na svatém Petrovi, čili na přírodě. Neboť když je slunné vedro, obvykle neprší a když prší, málokdy do toho pere sluníčko a je přes 30°C. A tím se dostáváme k letnímu režimu pěstování:

Nastane-li z důvodů rozmanitých na stanovišti sukulentů vysoká teplota po více dnů, nezbude, než přestat intenzivně zalévat a nechat kytky jihoafrické částečně spinkat. Letní režim neznamená nic více a nic méně, než zalévat kytky doma či ve skleníku jen když je pod mrakem nebo za deště. Tj. když se ochladí alespoň na pár dní. Zalévejte také jen malými dávkami vody.

Letní režim se dost podstatně liší pro různé jihoafričany. Výše popsané zalévání za chladu platí pro valnou většinu běžných druhů, jsou však dost velké výjimky. Například mnoho kosmatcovitých rodů roste výhradně za chladu do cca 20°C a snad i při kratším dnu, takže přes naše léto nesmí dostat ani kapku – například konofyta. Více viz sešitek „Živé kameny a spol.“.

Mnoha drobným tvrdým krasulkám při zalití „do vedra“ pravidelně uhnívají kořeny. U kytek přisedlých k zemi si nepozorný sukulentář ani ničeho nevšimne, jen je jaksi dlouho mokrá zemina. Ale stromečkovité krasulky se vyvrací z kořenů a bonsajky z nich pěstované pak lze jen ztěží zachránit. Příčinou je skutečnost, že mnozí jihoafričani mají tak tvrdě naprogramovanou stagnaci v letních vedrech (kdy doma v Jižní Africe nemohou očekávat ani kapku rosy, natož vydatný déšť), že vodu ani přijmout ve vedru nemohou.

Přes letní vedra je také více než vhodné nechat trochu opadat listy u starších kousků tlustic. Tlusticím – bonsajím zkrátka odstavte na 4 až 6 týdnů zálivku, část spodních listů vyschne a opadá a větve snadno unesou další listy, jež narostou v podzimní etapě růstu.

Nastanou-li vedra, může se sukulentář bohapustě flákat:

 

 

Červenec

V červenci obvykle boj o rozumnou teplotu prohrávají i ti, kteří větrají velmi velice. Teploty přes den běžně bývají kolem třicítky a co je nejhorší, teplé bývají i noci. To se sice velmi líbí mladým párečkům, ale jihoafrické sukulenty si myslí, že nastalo vražedné horké léto na poušti a tomu se umí bránit jedině tím, že omezí své životní funkce na minimum a spinkají. Pokud nenastane proklínané medardovské léto, musí jihoafrické sukulenty přejít na letní spánkový režim. Co to znamená, je popsáno již v předešlé kapitole Červen.

Sukulentům je opět nejlépe venku, neb venku je vždy chladněji, než doma na parapetu či dokonce ve skleníku. Při letnění je třeba jen dát pozor na dlouhodobé vydatné deště. Před nimi je nutno sukulenty chránit. Stačí provizorní stříška ze skla.

 

Kdo má kam, strčí kytky ven na slunce a do sucha a sám jde k vodě či do vody:

V červenci může vaše sukulenty a zejména tlustice zavát písek pouštní, vám bude naopak nejlépe ve vodě.

 

Srpen

Začátek srpna bývá ještě ve znamení letních veder. Pokud jsou sukulenty v interiéru, zaléváme malými dávkami vody až po řádném vyschnutí zeminy, cca jednou týdně. Ale nejlépe je začátkem srpna kytkám i nám venku:

Koncem prázdnin obvykle nastane čas chladných rán, a to je start podzimní fáze růstu. Nedá se opět říci, kdy to přesně bude, to by člověk musel být jasnovidec. Zkrátka až denní teploty spadnou na rozumné hodnoty kolem 20°C a noční chlad na 10°C a méně, můžeme jihoafričany zase začít intenzivně „krmit“, tj. zalévat již i dva tři dna po vyschnutí zeminy.

Pochopitelně na tom budou nejlépe kytky letněné. Ty nejlépe poznají, kdy mají začít růst, neboť se srpnovým ochlazením často přijdou i deště.

Sukulentům celoročně parapetovým noční ochlazení venku moc nepomůže (proto je tak moc prima letnění!!!). Doma kytky vůbec musíte přes léto opatrněji zalévat, opět v závislosti na teplotě a počasí. Zase máte tu výhodu, že vám málokdy kytky zmoknou dříve, než řádně vyschly.

Koncem srpna obvykle probouzíme v létě spící jihoafrické sukulenty, které rostou jen a pouze za chladu. Ale určující opět není datum, ale nástup chladných dnů a zejména nocí. Živé kameny ze skupiny konofyt, různé cotyledony a další fajnové jihoafričany se mi osvědčilo strčit koncem srpna ven, o ostatní se postará vlahý srpnový deštíček. Ten totiž určitě nepřijde při vysoké teplotě. V bytě bych doporučil konofytoidní supertvrďáky budit občasným mlžením, tak asi nejlépe napodobíme jihoafrické podzimní rosy.

Září

Září je měsícem, kdy nastává další období intenzivního růstu nejen jihoafrických, ale i mnoha ostatních sukulentů. Ovšem podzimní etapa růstu zdaleka není tak intenzivní, jako jarní. Světla je v září sice stejně jako v březnu, ale zatímco na jaře v dalších měsících světla přibývá, na podzim jej ubývá.

V noci je v září již chladno, a tak letněné kytky zase začínají růst naplno. To znamená, že pokud dlouho nezaprší, můžeme tuto pěstitelskou chybu přírody napravit zalitím.

V září začíná hlavní a jediná perioda růstu jihoafrických „živých kamenů“ ze skupiny konofyt (a jim podobných kytek s růstem pouze za chladu a snad i při kratších dnech). Více se o těchto sukulentářských špecích dočtete v sešitku „Živé kameny a spol.“.

Začátkem září je poslední vhodný čas na sesazování něčeho většího, opět mám na mysli krajinky, skalky a bonsaje ze sukulentů. V září je také čas na poslední úpravy našich dřívějších výtvorů. Jak na to jest sepsáno v sešitcích „Sesazování sukulentů v bytě“ a Pokojové miniskalky“.

Koncem září se neskotačí jen kolem kytek. V poslední sobotu v září mají nejen kaktusáři své slavné „Zavírání sezóny“ Chrudimi. Kdo chce poznat hodně podobně zaměřených lidí, měl by alespoň některý rok tento kaktusářský a sukulentářský mumraj navštívit. Je s kým si popovídat, lze vyslechnout zajímavé přednášky a na burze lze nakoupit spoustu kytek. Jen kam s nimi před zimou, že?

V září také doporučuji všem skleníkářům vyzkoušet topení ve sklenících. Topenáři mají později na podzim mnoho práce na opravách u těch, kteří nefunkčnost svých topidel zjistili až začátkem topné sezóny, a jsou nerudní a nekřesťansky drazí.

Říjen

V říjnu pokračuje krátký, leč intenzivní růst konofytoidních sukuletů. Ostatní kytky pomalu ukončují sezónu, ostatně rostou s krátkým přerušením v létě již osmý měsíc. To se jim doma v přírodě nemůže stát. Tam většinu roku tak tak přežívají.

U letněných kytek musíme v říjnu dát pozor na intenzivní deště. Je-li možnost, sukulenty v říjnu přemístíme na co nejsvětlejší místo, kam neprší, nebo zakryjeme sklem. Dokud nemrzne, je sukulentům venku moc dobře a čím déle budou venku, tím kratší bude nepříjemné období zimování. Do konce října musí venku letněným sukulentům zcela proschnout kořenový bal. Jedině tak snesou bez újmy na zdraví výrazné noční chlady koncem měsíce. Pochopitelně kytky schováme, pokud již v říjnu udeří mrazy.

Parapetovým sukuletíkům nastává již v říjnu hladové období. Uvědomte si, že co do světla je říjen na tom stejně jako únor - také jsme zhruba měsíc od rovnodennosti směrem do temné zimy. Přitom tepla je spíše více, neboť mnozí zimomřivější z nás začínají topit. Proto alespoň na podzim a v zimě dopřejte sukulentům domácím protekční místečko u samého okna, na které alespoň někdy svítí slunce.

Poměrně v pohodě jsou na tom sukulenty mezi okny. V říjnu již tolik nehrozí přehřátí, mrazy ještě také ne, takže kytky mezi okny vesele rostou. Světla totiž umí být mezi okny kastlovými i dvakráte více, než na přilehlém parapetu. Meziokenní prostor má také větší výkyvy mezi denními a nočními teplotami, což sukulentíkům ohromně šmakuje.

Kdo chce pro své sukulenty udělat něco opravdu užitečného a nemá možnost zimování v chladném a světlém prostoru typu meziokenního prostoru, verandy či dokonce skleníčku, pro toho mám jeden již v praxi osvědčený nápad. Stačí jeden pár šikovných rukou a pár stovek na materiál. Jedná se o „kapsu na studený vzduch“, kterou jest možno přimontovat před kterékoliv okno. A v říjnu je na tuto práci právě čas.

Princip je jednoduchý: O okno se v zimě vzduch v místnosti ochlazuje. Studený vzduch je hustší, než teplý, proto se bude před oknem držet, pokud mu zabráníme odtéci  dále na zem do pokoje. Dvě možnosti jsou namalovány na následujícím obrázku:

 

    Kapsa jednoduchá.                                              Kapsa vylepšená polystyrenem a rozšířená.

Kromě hlavní desky, která zabraňuje těžkému studenému vzduchu odtéci do pokoje, je nutno desku dát také na boky, aby ani tudy nemohl studený vzduch utéci. Samotnou hlavní desku je jednoznačně nejlepší udělat ze zrcadla. Zimované kytky tak dostanou jednak světla více, jednak i zezadu a nebudou se tolik otáčet za světlem. Zrcadlovou desku vám uřízne každý sklenář, nezapomeňte si říci o vyvrtání otvorů pro šrouby, kterými desku přišroubujete k šikovno ohnutému pásku železa (tzv. pásovina, seženete ve Feroně a pod.).

Máme potvrzeno od jednoho šikovného pána, který již tuto kapsu na studený vzduch postavil, že při panelákové teplotě přes 20°C je v kapse kolem 12°C. A to je teplota v zimě ideální. Jak je vidět, když se chce, tak jde sukulenty správně zimovat i v paneláku!

Listopad

Někdy již koncem října, nejpozději však na počátku listopadu musíme sukulenty zazimovat. Účelem zimování je donutit sukulenty, aby ani trošičku nerostly, ale přitom nechcíply. Něco již bylo popsáno v kapitole Leden, zde raději obšírněji.

Majitelé skleníků, verand, zimních zahrad či alespoň prostůrků meziokenních to mají jednoduché: Sukulentům udržují teplotu na minimální hodnotě kolem 8°C, nezalévají a místo starostí o sukulenty se mohou věnovat zimním radovánkám (pokud jim je nekazí účty za otop ve skleníku). Hůře jsou na tom obyvatelé klícek panelových a obecně sukulentáři okýnkáři. Pro ně platí, že zimování je nejobtížnější období jak pro ně, tak pro jejich sukulenty.

Není-li dost světla, musíme ubrat i ostatních podmínek k růstu rostlin, aby byl mezi podmínkami růstu zachován alespoň přibližně stejný poměr. Ostatními podmínkami pro růst jsou především teplo, dále voda a živiny.

Co se týče živin: v zimě zásadně nehnojíme (ostatně já nehnojím skoro vůbec a nedá se říci, že by mi kytky nerostly), chceme přece aby sukulenty v zimě nerostly.

Ubrat na zálivce by neměl být problém. Pro začátečníky mající sukulenty v bytě stále na očích to však problém je, vždyť zalévat rostliny je potřeba, rituál každodenního zalévání pokojových rostlin je pro mnoho milovníků květin domácích pevně zakořeněn. Ale v zimě zalévané sukulenty se „vytahují“, tj. na stonku se jim prodlužují vzdálenosti mezi listy, příští sezónu nepokvetou, případně jim uhnijí kořeny a posléze i zbytek.

Rostliny jsou v zimě „hladové“. Světlo, které je jejich potravou, je slabé a panuje po krátkou dobu. Pokud je vydatným zalitím probudíte a začnou růst, velmi se vysílí a snadno podlehnou různým „nemocem“ končících vždy hnilobou. (Růst rostlin znamená, že ze svých zásob vytváří rostlina nové listy, čímž tyto zásoby vyčerpává. Není-li dost světla, nemůže rostlina vyčerpané zásoby nahradit fotosyntézou.) Pokud přečkají sukulenty hladové období ve spánku, dožijí se jara v daleko lepší kondici, byť vypadají hrozně: Většina listů opadaných, zbytek rostlinky svrasklý a povadlý, ale rostlinka přežila zimu s většinou zásob z minulé sezóny a je připravena využít světlo a sluníčko sezóny nadcházející.

Největším problémem při zimování v bytě jest teplota. Obecně jest pravdou, že ideální teplota zimování pro většinu sukulentů je 5 až 10°C a naprosté sucho. Výjimkou jsou sukulenty z tropů, tj. adenia, pachypódia a jiní obyvatelé Madagaskaru. Také pryšce mají raději teploty o pět stupínků vyšší. Jak udělat v bytě „kapsu na studený vzduch“ jsem popsal a namaloval v kapitole Říjen. Kdo nemá možnost si toto zařízení obstarat, musí sukulenty držet ve spánku pouze suchem.

Vysychání a opadávání spodních listů u krasul, sedumů a mnoha dalších listových sukulentů jest jev zcela přirozený ba navíc potřebný. Kytky tak přirozeně vyčerpávají své zásoby vody (v listech ukryté na dobu sucha). Po zimování může zbýt na konci větviček jen několik párů listů, pokud by se sesychaly i poslední cca tři páry listů, jste veleúspěšnými „sušiči“, leč raději trochu zalijte, i sukulenty lze usušit zcela. Pokud nenecháte sukulenty vodu zásobní spotřebovati a spodní listy opadati, neunesou násadu listů z další sezóny a „rozkydnou“ se. Dopadnou jako vydatně papající a přitom papání pohybem nespalující lidé – ztloustnou, což jak známo škodí zdraví. Platí to i pro kytky.

Listopad je však ještě obdobím růstu pro zimní jihoafričany. Oni zkrátka jindy růst neumí. Konofyta a mnohé jiné kosmatcovité, ale i třeba nádherně bonsajovité tylekodony panikulata jsou ještě v listopadu v plném růst za teplot kolem 15°C přes den a i pod 5°C v noci. To jsou ale kytky spíše pro nadšence a hlavně pro pěstitele, kteří jim mohou udělat vhodné podmínky k životu. Více viz sešitek „Živé kameny a spol.“.

Prosinec

Prosinec je pro sukulenty měsícem spánku. Vždycky říkám, že ideální kombinací je sukulentář a lyžař v jedné osobě. Bohužel sám kromě běžek ani lyže nemám, sjezdové lyžování je a bylo vždy drahým sportem.

Kdo má k tomu dobré podmínky, tj. zářivkovou množárnu či dobře zateplené severní meziokenní prostory, může již v prosinci vysévat. Ostatně majitelé množáren osvětlených trojzářivkou můžou vysévat od podzimu do předjaří, neboli v době, kdy mohou výsevům garantovat nízké teploty do 20°C.

Zimování sukulentů bylo popsáno v minulé kapitole. Snad jen stačí dodat, že v prosinci musí spinkat díky zoufalému nedostatku světla i v zimě rostoucí jihoafričané. Nezbývá, než popřát šťastné a veselé přežití zimy vám i vašim sukulentům a na jaře hodně radosti z velkých přírůstků a záplavy květů.

Firma Sukulent Honc, Jaroslav Honc, Lovčice 159, 696 39  Lovčice; tel.: 728 643 534, mail: honc@sukulent.cz
Neračte se zlobiti, pokud bleskurychle neodpovím, obzvlášť na dotazy typu: "Mám doma kytku se zelenejma listama, řekněte mi, jak se jmenuje a proč mi chcípe?"