V nekonečné a britsky ponuré fantasy sáze Píseň ledu a ohně spisovatele G. R. R. Martina se vyskytuje hrad, který vznikl zkameněním draků, zkrátka Dračí hrad. Když jsem to četl, byla to výzva. Vymyslel jsem konstrukci ze tří draků: Ocasy a zubaté hřbety coby hradby, trupy a hlavy budou věže. Stavba velmi nestabilní, raději to vyztužím dračí packou opřenou o sousedního draka. A šel jsem do toho.

Světlá keramika tvoří kopec, na kterém Dračí hrad stojí. Vlastní hrad je pochopitelně červený, jak jinak u draků, že. Dílko se podařilo. Nádvoří i škvírky mezi ocasy a hřbety osídlily sukulenty, samozřejmě hlavně ty se zubatými „dračími“ listy, převážně aloe.

Návštěvníkům výstav se Dračí hrad převelice líbil. Musel chudák jezditi skoro na všechny výstavy, což se brzy podepsalo na stavu jeho sukulentních obyvatel. Jak z toho ven? No postavím přeci ještě jeden, větší a krásnější, a budou se na výstavách střídati.

Jak řekli, tak udělali. Druhý Dračí hrad byl větší a aby nebyl o tolik těžší, ubral jsem trochu na vnitřní zpevňující konstrukci. Tehdy jsem neměl ještě vlastní pec a tak jsem keramiku ve vysušeném stavu vozil pálit do jedné brněnské firmy, nějakých 60 km. Asi tak 2 km před cílem se zezadu auta ozval velmi ošklivý zvuk. To byl povel k předčasnému návratu, neb Dračí hrad II se právě rozpadl.

Jsa povahy někdy trochu nezdolné, začal jsem hned hňácat Dračí hrad III. Dílo se za dva týdny podařilo, ovšem zima byla u konce a teplota v dílně počala stoupati. A tak se stalo, že Dračí hrad III i pod igelity schnul moc rychle a díky tomu popraskal tak, že mi nezbylo, než vzíti kladivo a nadělat z něj malinkaté drtečky.

No ale příští zimu jsem se pustil do Dračího hradu IV, který dodnes na výstavy jezdí, byť se mu na zlopověstné dálnici D1 jednou odlomily věže. Naštěstí tak šikovně, že to šlo slepiti.